Chodím na různá místa. S největší oblibou pak na ta, kde nikdo není, kam se nesmí a podobně... nebo kde hrozí to, čím vyhrožuje samolepicí pan Paroubek na obstarožní nálepce v hloubi jednoho pražského parku. Fakt je, že ono místo je pro takovou akci jak dělané.
Byl jsem tam dokonce dvakrát po sobě, jestli třeba někdo přijde, když tak vyhrožuje tím "zejtřkem"... ale nic se nedělo. Asi zítra - a zítra to bude zítra a tak dále... takže nikdy. Kdybych chtěl někomu vyhrožovat, napsal bych mu, že dostane přes držku dneska; asi by to působilo věrohodněji.
Kdekdo už sliboval a slibuje cosi o zítřcích (samozřejmě, že to budou zítřky jeden lepší než druhý), ale nějak pořád nic. Když jsem se tak zamyslel nad nálepkou, která patrně vznikla jako reakce na památný zásah policie proti technařům na CzechTeku, došlo mi, že politici vlastně nemůžou nikdy mluvit o dnešku, protože by se jejich slova dala hodně snadno ověřit. Mluví-li se o zítřku, pak jsou to jen řeči, které se stejně nikdy nenaplní. Jestliže je třeba provést nějakou změnu v projevu, je také možno kritizovat minulost nebo rovnou rudé, oranžové nebo snad modré vlády... a stejně z toho neplyne vůbec nic, krom těch řečí.
A tak tam klidně půjdu znova - dnes mi nic nehrozí a zítra... zítra ještě není.