Život je zamotaný, a tak ani cesty lidí nejsou rovné. A pak se stane a stává, že ti, kteří se mají potkat, se nepotkají třeba celý život, vlastní i cizí myšlenky nám unikají, názory se míjejí, slova si nerozumějí a ve větách nedávají smysl (nebo alespoň ne ten, který by v nich měl být)... Abychom neublížili či neuškodili sobě nebo jiným, abychom se takzvaně neshodili, abychom se nestyděli, příliš často neříkáme to, co bychom říci chtěli a měli (a co by třeba ten druhý rád slyšel), často se uzavíráme do sebe a pak jsme sami... Příliš často si unikáme.
Stejně jako toto zábradlí na hradbách v Čáslavi - jeho konce jsou navzájem tak blízko, a přece se nikdy nedotknou... Jako by se snad ani potkat nechtěly. A pak si někdo řekne obyčejné zábradlí...