Jasně že ti dlužím spoustu hezkých slov Se mnou, děvče, nemáš na ně kliku Dávno už je umím všechny nazpaměť jenomže mi váznou na jazyku... Takový ty slova jako čmeláčci Huňatý a milý s kaplou medu Stokrát ti je v duchu šeptám do ucha Ale znáš mě řečnit nedovedu... |
 |
 |
| Podzim | Torzo (bez)naděje | |
 |
 |
 |
| Navždy | Otevřeno | Sám |
 |
 |
 |
| II. / 7. | Osmačtyřicátník... | Tahle neuvadne... |
 |
 |
 |
| Můj dům, můj hrad | Žádné zbytečnosti... | Ještě je volno, přijdu... |
|
Tak mi promiň, děvče, však to napravím Můj ty smutku, já si dám tu práci Vyklopím je všechny aspoň naposled Až si pro mě přijdou Až si pro mě přijdou Až si pro mě přijdou Až si pro mě přijdou funebráci Jiří Žáček: "Blues o spolykaných slovech" Tahle písnička (a hlavně text Jiřího Žáčka, který bývá často prezentován jen jako autor říkaček pro děti) se mi vybavila dvakrát: poprvé, když jsem fotografoval na podzimních Olšanech, a podruhé, když jsem se doma díval na fotografie... ... takže sem prostě patří, je to jasné... | ||