Pršelo a vůbec byl takovej divnej den... To se zpívá v jedné písničce, kterou mám rád. A takovéhle dny, kdy každou chvíli prší a kdy venku není moc lidí, ty mám rád taky. Uličky, které jsou stranou většiny turistických průvodců, dětské hřiště, kde nikdo není, věkem trochu sešlé domy, kde je z otevřených oken slyšet klavír, odkapávající voda v malé kašně, oprýskané zdi, za nimiž roste podivný strom gingo (nelze nevzpomenout na pana Foglara a Stínadla) ... to všechno jsou místa, která rád fotografuji a která si i rád jen tak prohlížím.
V rozporu s dnešní rychlou a stále rychlejší dobou, o níž jsme si zvykli říkat, že je dynamická, se tady skoro nic nemění - a to je strašně dobře. Je to jedna z mála jistot: kdykoli sem přijdu, vím, co najdu, nikdo se nechystá nic bourat, osazovat plastovými okny a podobně. Tady se žije jinak. Jinak a možná lépe. A klidněji... Všude bylo všechno jiné než jindy - i u Vltavy.
Jedna paní mi napsala e-mail, kde si stěžovala, že fotografuji jen ošklivá a ještě ošklivější místa; doporučovala mi, abych toho nechal a věnoval se tomu krásnému. Ani mě nenapadne... Krása je relativní pojem - a já ji vidím tady (i jinde a různě).