7. července 2008
Celý první týden prázdnin jsem strávil v Lotyšsku. Dojmů je hodně, fotografií také. Dojmy a pocity se různí a zahrnují ty vyloženě negativní i naprosto pozitivní. Každopádně je toho na deník hodně, a tak postupně vzniká nějaké delší čtení, které se (snad) brzo objeví na tomto webu.
Jinak zatím relaxuji a přemýšlím, co podniknout.
11. července 2008
V zásadě nic nového. Tedy u mě. Táta je od včerejška v nemocnici, protože se mu nějak nechtěla hojit jizva pro březnové operaci. Teď, po úspěšné reoperaci, to prý už bude dobré. Taky doufám.
Jsou prázdniny a doba dovolených, takže nikde nikdo. Zvykám si. Čtu. Poslouchám. Dívám se na filmy. Byl jsem na promoci. Trochu fotím a také publikuji fotomateriál pořízený v Lotyšsku. Nový Nikon D300 mi dělá radost už jen tím, že ho vezmu do ruky a mohu ho ovládat (já vím, je to pitomé a přízemní, ale mám ho rád). Chodím ven a zase dovnitř, dovnitř a zase ven. Mám se dobře. Je ovšem zajímavé, jak se špatně píše o tom, když je vše v pořádku, když je člověku víceméně fajn. Ideálním tvůrčím stavem je deprese... a tak bych si snad měl nějakou pořídit, ne?
Dnes jsem slyšel dobré (a moudré) heslo: Když tě kopou do zadku, mysli na to, že jsi vepředu...! Doufám, že si na to ve správný okamžik vzpomenu, vypadá to poměrně léčivě.
15. července 2008
Léto pokračuje poněkud neletním počasím. Jen několik málo novinek:
17. července 2008
Ano, battery-pack Nikon MB-D10 dorazil! Moje D300 tedy nyní vypadá asi takto a musím uznat, že se mi opravdu líbí. Funkčnost a ergonomie jsou skvělé. Navíc - na rozdíl od evropského trhu - byl součástí balení i držák tužkových baterií MS-D10 včetně měkkého neoprénového pouzdra, aby nedošlo ke zkratu; ne že bych na tomto doplňku trval, ale tady se za něj musí extra připlatit cca 900 Kč, což není úplně málo... o zdejší ceně MB-D10 (asi 3× vyšší než v USA) ani nemluvě. A tak tedy musím velebit Lenku F., která mi tuto věc přivezla z Ameriky, když sem jela za maminkou, mou kolegyní. Děkuji moc...
K dokonalé radosti mi momentálně chybí snad jen to, aby tátu pustili z nemocnice a byl v pořádku.
26. července 2008
Tak jsem zase doma. Připadá mi, že jsem tady nebyl dlouho, což je samozřejmě relativistický nesmysl - týden je prostě týden... jenže já odjakživa dám spíš na subjektivní pocity než na objektivní (a nudnou) fyziku - zároveň mě ovšem napadá, že důraz, který kladu na přesně jdoucí hodinky a hodiny, je tím pádem vlastně hloupost.
Je to podivná schizofrenie - doma stále přemýšlím, kam se vydat, a jakmile někam zmizím, často myslím jen na to, jak se vrátím... a tak pořád dokola. Psycholog by z toho vyvodil, že jsem stále nespokojená osobnost s defektními hodnotami, bráním se těm pravým a hlubokým prožitkům, protože neustále chci být jinde, než zrovna jsem. Jenže já jsem ostatně taky psycholog (tedy mám nějakou tu státnici, že) a právě v tomto neklidu jsem spokojený (tedy většinou, abych negeneralizoval příliš - to je totiž chyba).
Tátu ještě z nemocnici nepustili... výhoda tohoto faktu (může-li v tom nějaká vůbec být) je, že ho budu moci odvézt domů, až ho konečně pustí. Prý to bude už docela brzo.
Týden v Krušných horách byl opravdu dobrý, přestože se totéž o počasí říct nedá. Ale co, počasí si poroučet fakt nedá. Aspoň se na něj dá dobře nadávat... Přivezl jsem si nějaké fotografie a některé z nich určitě uvidíte.
Tak tedy jsem už několik hodin doma. Že bych někam vyrazil...?! ;-)
27. července 2008
Jen taková maličkost... tento web je hostován na Blueboard.cz, jak už víte. S tímto hostingem jsem naprosto spokojen, a tak jsem jim napsal a oni to zveřejnili, čímž mi udělali radost. Tak ať to dál funguje jako dosud - mně i jim!
Celý první týden prázdnin jsem strávil v Lotyšsku. Dojmů je hodně, fotografií také. Dojmy a pocity se různí a zahrnují ty vyloženě negativní i naprosto pozitivní. Každopádně je toho na deník hodně, a tak postupně vzniká nějaké delší čtení, které se (snad) brzo objeví na tomto webu.
Jinak zatím relaxuji a přemýšlím, co podniknout.
11. července 2008
V zásadě nic nového. Tedy u mě. Táta je od včerejška v nemocnici, protože se mu nějak nechtěla hojit jizva pro březnové operaci. Teď, po úspěšné reoperaci, to prý už bude dobré. Taky doufám.
Jsou prázdniny a doba dovolených, takže nikde nikdo. Zvykám si. Čtu. Poslouchám. Dívám se na filmy. Byl jsem na promoci. Trochu fotím a také publikuji fotomateriál pořízený v Lotyšsku. Nový Nikon D300 mi dělá radost už jen tím, že ho vezmu do ruky a mohu ho ovládat (já vím, je to pitomé a přízemní, ale mám ho rád). Chodím ven a zase dovnitř, dovnitř a zase ven. Mám se dobře. Je ovšem zajímavé, jak se špatně píše o tom, když je vše v pořádku, když je člověku víceméně fajn. Ideálním tvůrčím stavem je deprese... a tak bych si snad měl nějakou pořídit, ne?
Dnes jsem slyšel dobré (a moudré) heslo: Když tě kopou do zadku, mysli na to, že jsi vepředu...! Doufám, že si na to ve správný okamžik vzpomenu, vypadá to poměrně léčivě.
15. července 2008
Léto pokračuje poněkud neletním počasím. Jen několik málo novinek:
- Táta je stále v nemocnici a vypadá to, že tam ještě nějakou dobu pobude. Ne že by to bylo nějak vážné, ale otravné (tedy pro něj, pochopitelně) to je určitě. A nemůže jet na přelomu srpna a září do Španělska, i když se na to těšil...
- Prodal jsem blesky Sigma EF-500 DG ST iTTL a Nikon Speedlight SB-80DX . Místo nich jsem zakoupil nový blesk Nikon Speedlight SB-600. Jsem s ním naprosto spokojen, i když nákupu předcházela poměrně nepříjemná příhoda ve FotoŠkoda. Už tam chodit nebudu, ani mě nenapadne.
- Naštval jsem se skutečně hodně a říkal jsem si, že o hrozném prodavači z FotoŠkoda napíšu článek na Paladix, kde už jsem dlouho nic nepublikoval. Ale pak mi došlo, že takový článek tam vydat nemůžu, jelikož FotoŠkoda patří mezi hlavní zadavatele inzerátů, takže by mi to u šéfredaktora neprošlo a ani nemá cenu to zkoušet. Stejně by to vypadalo divně, kdyby nad kritickým článkem o jistém obchodě blikala reklama téhož prodejce... Kde jsou ty časy, kdy byl Paladix opravdu nezávislý a kdy byl i daleko zajímavější než teď... Hle, důvod, proč už tam (vyjma poradny) vlastně moc nepíšu. Asi to tak zůstane.
17. července 2008
Ano, battery-pack Nikon MB-D10 dorazil! Moje D300 tedy nyní vypadá asi takto a musím uznat, že se mi opravdu líbí. Funkčnost a ergonomie jsou skvělé. Navíc - na rozdíl od evropského trhu - byl součástí balení i držák tužkových baterií MS-D10 včetně měkkého neoprénového pouzdra, aby nedošlo ke zkratu; ne že bych na tomto doplňku trval, ale tady se za něj musí extra připlatit cca 900 Kč, což není úplně málo... o zdejší ceně MB-D10 (asi 3× vyšší než v USA) ani nemluvě. A tak tedy musím velebit Lenku F., která mi tuto věc přivezla z Ameriky, když sem jela za maminkou, mou kolegyní. Děkuji moc...
K dokonalé radosti mi momentálně chybí snad jen to, aby tátu pustili z nemocnice a byl v pořádku.
26. července 2008
Tak jsem zase doma. Připadá mi, že jsem tady nebyl dlouho, což je samozřejmě relativistický nesmysl - týden je prostě týden... jenže já odjakživa dám spíš na subjektivní pocity než na objektivní (a nudnou) fyziku - zároveň mě ovšem napadá, že důraz, který kladu na přesně jdoucí hodinky a hodiny, je tím pádem vlastně hloupost.
Je to podivná schizofrenie - doma stále přemýšlím, kam se vydat, a jakmile někam zmizím, často myslím jen na to, jak se vrátím... a tak pořád dokola. Psycholog by z toho vyvodil, že jsem stále nespokojená osobnost s defektními hodnotami, bráním se těm pravým a hlubokým prožitkům, protože neustále chci být jinde, než zrovna jsem. Jenže já jsem ostatně taky psycholog (tedy mám nějakou tu státnici, že) a právě v tomto neklidu jsem spokojený (tedy většinou, abych negeneralizoval příliš - to je totiž chyba).
Tátu ještě z nemocnici nepustili... výhoda tohoto faktu (může-li v tom nějaká vůbec být) je, že ho budu moci odvézt domů, až ho konečně pustí. Prý to bude už docela brzo.
Týden v Krušných horách byl opravdu dobrý, přestože se totéž o počasí říct nedá. Ale co, počasí si poroučet fakt nedá. Aspoň se na něj dá dobře nadávat... Přivezl jsem si nějaké fotografie a některé z nich určitě uvidíte.
Tak tedy jsem už několik hodin doma. Že bych někam vyrazil...?! ;-)
27. července 2008
Jen taková maličkost... tento web je hostován na Blueboard.cz, jak už víte. S tímto hostingem jsem naprosto spokojen, a tak jsem jim napsal a oni to zveřejnili, čímž mi udělali radost. Tak ať to dál funguje jako dosud - mně i jim!
1. srpna 2008
Ráno pustili tátu z nemocnice - přivezl jsem ho a doufám, že už tam nebude muset a že to bude už jen a jen lepší. Nemocnice je vždycky otrava, i když je to nemocnice sebelepší... Neznám nikoho, kdo by tam byl rád. Doma je holt doma.
Celý den si pouštím Chinaski. Tu kapelu mám rád prakticky odjakživa; a nejen proto, že je to takříkajíc moje generační skupina. Myslel jsem na to, jak se před týdnem zabil Pavel Grohman, tedy jejich bubeník. A jak je to asi těžká ztráta, když s Michalem Malátným hráli už někdy od doby základní školy... a teď už nebudou. Asi jsem taky rád, že nemám motorku. I když...
Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí
Mrzí mě to tak
Že ani nevíš jak
Samý mínusy
A nikde žádný plusy
Co dál říct - je mi všelijak
A někdo říká, že všechno dobře skončí
Zní to jako nějakej trapnej fór
Za špatnou zprávou hned následuje horší
Dík za názor
Pane vědátor
To se hrálo na pohřbu - vlastní text Pavla Grohmana. Že by si to napsal pro sebe...?
3. srpna 2008
Tak jsem včera byl několikrát překvapen - příjemně i nepříjemně. Napřed ráno, když jsem takříkajíc z ničeho nic dostal docela dost peněz (dokonce mi byly dovezeny a předány doslova na dřevo), čímž se překvapivě a velmi rychle vyřešila otázka nákupu nového objektivu, o kterém jsem čím dál vážněji uvažoval. Já vím, že jsem nedávno říkal, že přezbrojování skončilo, ale technika je technika - pokud je opotřebovaná, je třeba se podívat po jiné. Není to nic vážného, ale objektiv, kde se objevují mírné vůle tam, kde dříve nebyly, nepřináší fotografovi dobré pocity, i když stále funguje bez chyby a opticky je skvělý. Jenže jednoho dne... znáte to. A tak chci být připraven.
Zkrátka - pořídil jsem AF-S DX Nikkor 16 - 85 mm f/3.5 - 5.6G IF-ED VR. Krásný objektiv. Ale cestě k němu nebyla úplně jednoduchá, stejně jako nebyl a není jedoduchý můj vztah k socialistickým prodavačům. Nebudu to sem psát znova - ale zkuste tento článek. Ano, je to prostě bordel...
A jinak se mám fajn ;-). Tak se mějte také tak.
4. srpna 2008
Děláme novou kuchyň, ale zatím je výsledkem jen všeobecný nepořádek a nové obkládačky. Nejdál jsem byl dnes u zahradních vrat. Zato jsem asi 8× zavíral a opět pouštěl hlavní uzávěr vody, takže opravdu zábavný den ;-). Už aby to bylo za námi... a zítra musím vymalovat.
6. srpna 2008
Včera mi poštou přišel nasazovací plastový difuzér na blesk Nikon SB-600. Nevím, proč Nikon nevyrábí originální diffusion dome jako k SB-800 nebo SB-900 a některým starším bleskům. Ne že by mi vadil neoriginál, to ani v nejmenším, zvláště když se to stejně vůbec nepozná a pravý i levý je vyroben ze stejných recyklovaných PET lahví nebo čeho vlastně. Nevím, kdo a kde ho vyrábí - na sáčku bylo jen For Nikon SB-600. To je nakonec fuk, hlavně že přesně sedí. Zvykl jsem si na něj u SB-80DX, k žádnému jinému blesku jsem ho neměl... Pro SB-600 to jistě bude dobrý pomocník.
Dnes dorazila druhá očekávaná zásilka - nové filtry Hoya PRO1 Digital DMC s dvanácti antireflexními vrstvami. Na nový Nikkor 16-85mm totiž potřebuji tenké filtry, abych neměl vinětovaný obraz. Filtry stály opravdu málo: kdybych totiž koupil v nějakém obchodě, přišel by stejný UV filtr na 1900 a polarizační asi na 3500 - a takto vyšly oba na necelé 2 tisíce (!) i s poštovným. Zřetelná výhoda je i v tom, že se nemusím vybavovat s žádným otráveným prodavačem jako v poslední době několikrát... Filtry jsou nové, měly zapečetěné krabičky a bezpochyby jsou pravé. Jestli to jsou padělky, pak jsou k nerozeznání od originálu, a to jak zpracováním, tak opticky. Pár filtrů už jsem totiž viděl, tak si troufnu tvrdit, že to poznám.
Až dokončíme kuchyň, vyrazím neprodleně fotit, už se moc těším. Tohle domácí vězení není nic moc. Ale co, kuchyň se nedělá nijak často; řekl bych, že tato mě přežije.
Mám také jeden podivný zážitek z dnešního poledne. Když jsem vyšel před dům na zahradu, stál tak chlápek, kterého jsem v životě neviděl. Stál a čuměl. Ptal jsem se, co dělá na mojí zahradě - a on prý že tady někde mají prodávat med. Vyhnal jsem ho pryč se slovy, že žádný med nemám a že existuje i takový vynález jako zvonek, že nechápu, proč courá po zahradě. Asi jsem vyšel ven v nevhodný okamžik; montéři totiž posléze zjistili, že se jim hrabal v autě. Nic "zajímavého" (tj. zpeněžitelného) tam nenašel, tudíž logicky nic nevzal, což ovšem nic nemění na tom, že krást bezpochyby chtěl. Takže oni si zamykají auto a já dbám na to, aby vrata na zahradu byla také stále uzamčena. Je to děs. A až zas někdo přijde nakupovat med, nakopu ho někam.
10. srpna 2008
Jakkoli se politikou vlastně nezabývám, tentokrát to nešlo - prostě jsem musel napsat takový článek o Rusku. Rusko totiž - jak je ostatně jeho letitým zvykem - přepadlo Gruzii, které už dlouho vyhrožovalo. Nemám rád Rusko a nemám rád Rusy, ať už si o tom bude myslet kdokoli cokoli. Já si taky můžu myslet, co chci... A jestli si chcete udělat takový test, jeďte do Karlových Varů a vydejte se na kolonádu - budou se tam majetnicky procházet kolem všech těch rusky popsaných obchodů a hotelů a vy se tam budete cítit všemožně, jen ne jako doma, ve vlastní zemi. Pak si můžete skočit na poměrně špinavý záchod za 10 korun a zase rychle odjet.
Včera jsem byl na zámku Jezeří, který takříkajíc navzdory osudu ještě pořád stojí. Jen propast (pardon, hnědouhelný důl Československé armády) je zase o něco širší a hlubší, než byla minule. Na zámku, i když je to víceméně ruina s novou střechou, mají asi 20 koček. Možná víc, možná jsem neviděl všechny. Bylo tam dobře.
Vymyslel jsem si, že tapery (či wallpapery, jak je libo), přesunu na server Live - a jejich galerie se snad po delší době zanedbávání bude rozšiřovat, bude-li ovšem čím. Tady jsou: tapety 1024 × 768 a tapety 1280 × 1024. Snad se vám budou líbit...
11. srpna 2008
Všímám si, jak málo skutečně znamenají slova, která lidé říkají. Jak se nedrží slovo, o slibech nemluvě. A zdá se, že to snad ani nikomu nevadí. Domluva nedomluva, vždycky je všechno jinak. Fráze neboli kecy, kam se podívám. Inflace slov, kterými by se mělo šetřit. Dám ti vědět do konce týdne - to vlastně neznamená vůbec nic. Nebo ano - "překlad" je čekej, až páníček zavolá, abys mohl radostně posloužit. Nesnáším takové jednání a snažím se tak nechovat (snad úspěšně), takže mě samozřejmě o to víc štve, když se takhle někdo chová ke mně. Asi je to už standard a norma chování, protože takových lidí nějak přibývá. Není jim to divné ani hloupé, je to zkrátka "v pohodě". Jenže není.
Přijedu si pro to zítra kolem jedné... - takže spěchám, aby slíbené věci byly hotové, ale zbytečně; nikdo nedorazí, přitom já nejsem ten, kdo něco chce (samozřejmě zadarmo, jak taky jinak). Já jsem jen ten hodnej trouba (a vlastně lidé tohoto typu se titulují ještě úplně jinak, když zrovna nejsou přítomni, že...?), který vždycky může a pomůže. Když pak něco zcela mimořádně chci nebo dokonce potřebuji já, dotyčnému je hrozně líto, ale nejde to, víš...
Mluvil jsem o tom s několika lidmi, jestli se jim to taky stává, jestli jsou taky hodní troubové. Prý stává. Troubové ovšem nejsou. Prý to přeháním, je dost času a podobně. Nemyslím, že bych to přeháněl, nemyslím, že je dost času - protože jde o princip, ne o nějaké dny, hodiny nebo snad dokonce o nějaké hloupé peníze. Jde o pravý význam slov, o pravdu, o opravdovou - ne tu obnošenou - slušnost. Mám ovšem dojem, že o to jde jenom mně.
Co se s tím dá dělat? Asi se stát zlým a takovéhle "vyčuránky" poslat do háje. A začnu s tím hned dnes. Tudíž nepůjdu ani koupit notebook, až si zase vzpomenete a milostivě budete mít čas, ani se nebudu snažit předat CD, která měla hrozně nutně být hotová včera do jedné (budu doma jen v naprosto nemožných časech a hlavně to osmkrát změním), ani nebudu chystat školení (jelikož jste mi v rozporu s předchozí domluvou nedali vědět, co vlastně chcete - tudíž nebude nic a peníze si strčte, kam je libo)... a mám sto chutí nedat vám to ani vědět. Jak vy ke mně, tak já k vám - kéž bych to tak uměl. Jenže jak se znám, zůstanu na půli cesty: sice pro vás nic neudělám, ale vědět to dám. Nechci být a nebudu jako vy. Ale taky už nechci být a nebudu ten hodnej trouba.
13. srpna 2008
Včera jsem si zase pouštěl Chinaski. Nebudu už rozebírat proč a nač, je to pořád stejné a navíc to nikoho nezajímá. Ale jeden text mi tak moc uvízl v hlavě, že mi spustil nějaká delší dobu zadřená kolečka... - napíšu dopis. Ne tedy ten se známkou (neměl jsem známku ani obálku), ale přesto dopis s duší, žádné dvouřádkové bláboly. Pokud toho budu schopen. Pak jsem přemýšlel nad tím, komu ho pošlu. Nějak mě nenapadl nikdo, o kom bych věděl, že by o nějaké takové psaní stál. Ten čas, že... a pak ty výmluvy a fráze a ještě... já už ani nevím, co všechno ještě. A taky - co si vlastně budeme povídat - jsem se bál, že se shodím a znemožním, i když to se přece už mockrát stalo a stále děje...
Prostě jsem na nikoho nepřišel, a tak jsem začal psát jen tak. A najednou jsem ty lidi viděl! A vidím jich víc. Z těch dopisů možná bude další knížka: i když mi na ně sotva někdo odpoví, i když ji možná ani nebude nikdo číst. Jenže důležité (pro mě, jinak samozřejmě nicotné) je, že to udělám. A možná dojde i na ty známky a obálky...
Chtěl bych dostat dopis
do poštovní schránky
Takovej dopis, co míval razítka a známky
Potom se položit do jeho řádků
Pomalu číst
jak se má ta a nebo ten
Pak ho dát k ostatním na hromádku
a převázat ji špagátem
Takovej dopis míval háčky a čárky
Lásku i nenávist
(Hlavně ty krátký)
Chtěl bych dostat dopis
co má razítko a známku
Ale jak se zdá
Dopisy mají na kahánku
To je ten text z alba 07. Od nich. Ale Víceméně otevřené dopisy, ty jsou a budou ode mě...
Jestli teď náhodou máte obavy, abyste se tam neobjevili jako adresáti, že na vás něco vykecám a podobně, nebojte se. Já to tak nějak zamotám, aby vás nikdo nepoznal...
19. srpna 2008
Byl to zvláštní pocit, když jsem dnes ráno zálohoval všechny fotografie, které jsem kdy udělal s Nikonem D70... Jak se více než 3 roky docela soustavné práce vešly na několik DVD+R a ty pak do bábovky, které se správně říká cake box. Pak jsem to všechno smazal z hlavního disku v počítači; ještě mám 2 zálohy na externích HDD, protože zálohovat se prostě musí (na to přijde každý, komu se jednou beze stopy jednoho dne prostě ztratí data)... Při onom mazání a následné defragmentaci disku jsem měl zvláštní pocity - takového virtuálního ztrácení se a mizení. Uklidil jsem něco, co vlastně nikdy fyzicky neexistovalo. Divné.
22. srpna 2008
Tak prázdniny jsou v pr... pryč. Vždycky to tak uteče - a vždycky mám zpětně dojem, že jsem mohl tohle a tamto, že jsem toho zas tak moc nestihl a neudělal. Asi je třeba to brát jako umění možného - a možné bylo to, co se stalo a realizovalo.
V pondělí jdu zas do školy. Nechce se mi tam, jak už to tak na konci prázdnin bývá; a tím důvodem určitě není lenost, spíš něco, co se vlastně asi nijak nejmenuje...
Ostatní novinky lze shrnout krátce. Táta má dnes narozeniny. O víkendu má být hnusně. Nic pořádného nedělám a ani vlastně nevím, co by to mohlo nebo mělo být. Tak. Srpnu zdar.
31. srpna 2008
Za týden už budu na adaptačním kurzu, tentokrát si dám rovnou dva za sebou. Je dobré tam jet, aspoň tam totiž platí pravidla rozumu a domluvy s realizátorským týmem, aspoň tam je možné myslet hlavou a poté konat. Tam mi všechny instituce mohou být úplně ukradené... a taky že budou.
Mám rád září - je to dobrý měsíc. Vzpomínám si, jak jsem se jako menší (nebo mladší?) těšíval na září, na své narozeniny. Teď jsou mi nějaké narozeniny fuk, ale září mám rád pořád, ačkoli k tomu nemám žádný rozumný důvod...
Ráno pustili tátu z nemocnice - přivezl jsem ho a doufám, že už tam nebude muset a že to bude už jen a jen lepší. Nemocnice je vždycky otrava, i když je to nemocnice sebelepší... Neznám nikoho, kdo by tam byl rád. Doma je holt doma.
Celý den si pouštím Chinaski. Tu kapelu mám rád prakticky odjakživa; a nejen proto, že je to takříkajíc moje generační skupina. Myslel jsem na to, jak se před týdnem zabil Pavel Grohman, tedy jejich bubeník. A jak je to asi těžká ztráta, když s Michalem Malátným hráli už někdy od doby základní školy... a teď už nebudou. Asi jsem taky rád, že nemám motorku. I když...
Skončili jsme dřív, než se podle mýho musí
Mrzí mě to tak
Že ani nevíš jak
Samý mínusy
A nikde žádný plusy
Co dál říct - je mi všelijak
A někdo říká, že všechno dobře skončí
Zní to jako nějakej trapnej fór
Za špatnou zprávou hned následuje horší
Dík za názor
Pane vědátor
To se hrálo na pohřbu - vlastní text Pavla Grohmana. Že by si to napsal pro sebe...?
3. srpna 2008
Tak jsem včera byl několikrát překvapen - příjemně i nepříjemně. Napřed ráno, když jsem takříkajíc z ničeho nic dostal docela dost peněz (dokonce mi byly dovezeny a předány doslova na dřevo), čímž se překvapivě a velmi rychle vyřešila otázka nákupu nového objektivu, o kterém jsem čím dál vážněji uvažoval. Já vím, že jsem nedávno říkal, že přezbrojování skončilo, ale technika je technika - pokud je opotřebovaná, je třeba se podívat po jiné. Není to nic vážného, ale objektiv, kde se objevují mírné vůle tam, kde dříve nebyly, nepřináší fotografovi dobré pocity, i když stále funguje bez chyby a opticky je skvělý. Jenže jednoho dne... znáte to. A tak chci být připraven.
Zkrátka - pořídil jsem AF-S DX Nikkor 16 - 85 mm f/3.5 - 5.6G IF-ED VR. Krásný objektiv. Ale cestě k němu nebyla úplně jednoduchá, stejně jako nebyl a není jedoduchý můj vztah k socialistickým prodavačům. Nebudu to sem psát znova - ale zkuste tento článek. Ano, je to prostě bordel...
A jinak se mám fajn ;-). Tak se mějte také tak.
4. srpna 2008
Děláme novou kuchyň, ale zatím je výsledkem jen všeobecný nepořádek a nové obkládačky. Nejdál jsem byl dnes u zahradních vrat. Zato jsem asi 8× zavíral a opět pouštěl hlavní uzávěr vody, takže opravdu zábavný den ;-). Už aby to bylo za námi... a zítra musím vymalovat.
6. srpna 2008
Včera mi poštou přišel nasazovací plastový difuzér na blesk Nikon SB-600. Nevím, proč Nikon nevyrábí originální diffusion dome jako k SB-800 nebo SB-900 a některým starším bleskům. Ne že by mi vadil neoriginál, to ani v nejmenším, zvláště když se to stejně vůbec nepozná a pravý i levý je vyroben ze stejných recyklovaných PET lahví nebo čeho vlastně. Nevím, kdo a kde ho vyrábí - na sáčku bylo jen For Nikon SB-600. To je nakonec fuk, hlavně že přesně sedí. Zvykl jsem si na něj u SB-80DX, k žádnému jinému blesku jsem ho neměl... Pro SB-600 to jistě bude dobrý pomocník.
Dnes dorazila druhá očekávaná zásilka - nové filtry Hoya PRO1 Digital DMC s dvanácti antireflexními vrstvami. Na nový Nikkor 16-85mm totiž potřebuji tenké filtry, abych neměl vinětovaný obraz. Filtry stály opravdu málo: kdybych totiž koupil v nějakém obchodě, přišel by stejný UV filtr na 1900 a polarizační asi na 3500 - a takto vyšly oba na necelé 2 tisíce (!) i s poštovným. Zřetelná výhoda je i v tom, že se nemusím vybavovat s žádným otráveným prodavačem jako v poslední době několikrát... Filtry jsou nové, měly zapečetěné krabičky a bezpochyby jsou pravé. Jestli to jsou padělky, pak jsou k nerozeznání od originálu, a to jak zpracováním, tak opticky. Pár filtrů už jsem totiž viděl, tak si troufnu tvrdit, že to poznám.
Až dokončíme kuchyň, vyrazím neprodleně fotit, už se moc těším. Tohle domácí vězení není nic moc. Ale co, kuchyň se nedělá nijak často; řekl bych, že tato mě přežije.
Mám také jeden podivný zážitek z dnešního poledne. Když jsem vyšel před dům na zahradu, stál tak chlápek, kterého jsem v životě neviděl. Stál a čuměl. Ptal jsem se, co dělá na mojí zahradě - a on prý že tady někde mají prodávat med. Vyhnal jsem ho pryč se slovy, že žádný med nemám a že existuje i takový vynález jako zvonek, že nechápu, proč courá po zahradě. Asi jsem vyšel ven v nevhodný okamžik; montéři totiž posléze zjistili, že se jim hrabal v autě. Nic "zajímavého" (tj. zpeněžitelného) tam nenašel, tudíž logicky nic nevzal, což ovšem nic nemění na tom, že krást bezpochyby chtěl. Takže oni si zamykají auto a já dbám na to, aby vrata na zahradu byla také stále uzamčena. Je to děs. A až zas někdo přijde nakupovat med, nakopu ho někam.
10. srpna 2008
Jakkoli se politikou vlastně nezabývám, tentokrát to nešlo - prostě jsem musel napsat takový článek o Rusku. Rusko totiž - jak je ostatně jeho letitým zvykem - přepadlo Gruzii, které už dlouho vyhrožovalo. Nemám rád Rusko a nemám rád Rusy, ať už si o tom bude myslet kdokoli cokoli. Já si taky můžu myslet, co chci... A jestli si chcete udělat takový test, jeďte do Karlových Varů a vydejte se na kolonádu - budou se tam majetnicky procházet kolem všech těch rusky popsaných obchodů a hotelů a vy se tam budete cítit všemožně, jen ne jako doma, ve vlastní zemi. Pak si můžete skočit na poměrně špinavý záchod za 10 korun a zase rychle odjet.
Včera jsem byl na zámku Jezeří, který takříkajíc navzdory osudu ještě pořád stojí. Jen propast (pardon, hnědouhelný důl Československé armády) je zase o něco širší a hlubší, než byla minule. Na zámku, i když je to víceméně ruina s novou střechou, mají asi 20 koček. Možná víc, možná jsem neviděl všechny. Bylo tam dobře.
Vymyslel jsem si, že tapery (či wallpapery, jak je libo), přesunu na server Live - a jejich galerie se snad po delší době zanedbávání bude rozšiřovat, bude-li ovšem čím. Tady jsou: tapety 1024 × 768 a tapety 1280 × 1024. Snad se vám budou líbit...
11. srpna 2008
Všímám si, jak málo skutečně znamenají slova, která lidé říkají. Jak se nedrží slovo, o slibech nemluvě. A zdá se, že to snad ani nikomu nevadí. Domluva nedomluva, vždycky je všechno jinak. Fráze neboli kecy, kam se podívám. Inflace slov, kterými by se mělo šetřit. Dám ti vědět do konce týdne - to vlastně neznamená vůbec nic. Nebo ano - "překlad" je čekej, až páníček zavolá, abys mohl radostně posloužit. Nesnáším takové jednání a snažím se tak nechovat (snad úspěšně), takže mě samozřejmě o to víc štve, když se takhle někdo chová ke mně. Asi je to už standard a norma chování, protože takových lidí nějak přibývá. Není jim to divné ani hloupé, je to zkrátka "v pohodě". Jenže není.
Přijedu si pro to zítra kolem jedné... - takže spěchám, aby slíbené věci byly hotové, ale zbytečně; nikdo nedorazí, přitom já nejsem ten, kdo něco chce (samozřejmě zadarmo, jak taky jinak). Já jsem jen ten hodnej trouba (a vlastně lidé tohoto typu se titulují ještě úplně jinak, když zrovna nejsou přítomni, že...?), který vždycky může a pomůže. Když pak něco zcela mimořádně chci nebo dokonce potřebuji já, dotyčnému je hrozně líto, ale nejde to, víš...
Mluvil jsem o tom s několika lidmi, jestli se jim to taky stává, jestli jsou taky hodní troubové. Prý stává. Troubové ovšem nejsou. Prý to přeháním, je dost času a podobně. Nemyslím, že bych to přeháněl, nemyslím, že je dost času - protože jde o princip, ne o nějaké dny, hodiny nebo snad dokonce o nějaké hloupé peníze. Jde o pravý význam slov, o pravdu, o opravdovou - ne tu obnošenou - slušnost. Mám ovšem dojem, že o to jde jenom mně.
Co se s tím dá dělat? Asi se stát zlým a takovéhle "vyčuránky" poslat do háje. A začnu s tím hned dnes. Tudíž nepůjdu ani koupit notebook, až si zase vzpomenete a milostivě budete mít čas, ani se nebudu snažit předat CD, která měla hrozně nutně být hotová včera do jedné (budu doma jen v naprosto nemožných časech a hlavně to osmkrát změním), ani nebudu chystat školení (jelikož jste mi v rozporu s předchozí domluvou nedali vědět, co vlastně chcete - tudíž nebude nic a peníze si strčte, kam je libo)... a mám sto chutí nedat vám to ani vědět. Jak vy ke mně, tak já k vám - kéž bych to tak uměl. Jenže jak se znám, zůstanu na půli cesty: sice pro vás nic neudělám, ale vědět to dám. Nechci být a nebudu jako vy. Ale taky už nechci být a nebudu ten hodnej trouba.
13. srpna 2008
Včera jsem si zase pouštěl Chinaski. Nebudu už rozebírat proč a nač, je to pořád stejné a navíc to nikoho nezajímá. Ale jeden text mi tak moc uvízl v hlavě, že mi spustil nějaká delší dobu zadřená kolečka... - napíšu dopis. Ne tedy ten se známkou (neměl jsem známku ani obálku), ale přesto dopis s duší, žádné dvouřádkové bláboly. Pokud toho budu schopen. Pak jsem přemýšlel nad tím, komu ho pošlu. Nějak mě nenapadl nikdo, o kom bych věděl, že by o nějaké takové psaní stál. Ten čas, že... a pak ty výmluvy a fráze a ještě... já už ani nevím, co všechno ještě. A taky - co si vlastně budeme povídat - jsem se bál, že se shodím a znemožním, i když to se přece už mockrát stalo a stále děje...
Prostě jsem na nikoho nepřišel, a tak jsem začal psát jen tak. A najednou jsem ty lidi viděl! A vidím jich víc. Z těch dopisů možná bude další knížka: i když mi na ně sotva někdo odpoví, i když ji možná ani nebude nikdo číst. Jenže důležité (pro mě, jinak samozřejmě nicotné) je, že to udělám. A možná dojde i na ty známky a obálky...
Chtěl bych dostat dopis
do poštovní schránky
Takovej dopis, co míval razítka a známky
Potom se položit do jeho řádků
Pomalu číst
jak se má ta a nebo ten
Pak ho dát k ostatním na hromádku
a převázat ji špagátem
Takovej dopis míval háčky a čárky
Lásku i nenávist
(Hlavně ty krátký)
Chtěl bych dostat dopis
co má razítko a známku
Ale jak se zdá
Dopisy mají na kahánku
To je ten text z alba 07. Od nich. Ale Víceméně otevřené dopisy, ty jsou a budou ode mě...
Jestli teď náhodou máte obavy, abyste se tam neobjevili jako adresáti, že na vás něco vykecám a podobně, nebojte se. Já to tak nějak zamotám, aby vás nikdo nepoznal...
19. srpna 2008
Byl to zvláštní pocit, když jsem dnes ráno zálohoval všechny fotografie, které jsem kdy udělal s Nikonem D70... Jak se více než 3 roky docela soustavné práce vešly na několik DVD+R a ty pak do bábovky, které se správně říká cake box. Pak jsem to všechno smazal z hlavního disku v počítači; ještě mám 2 zálohy na externích HDD, protože zálohovat se prostě musí (na to přijde každý, komu se jednou beze stopy jednoho dne prostě ztratí data)... Při onom mazání a následné defragmentaci disku jsem měl zvláštní pocity - takového virtuálního ztrácení se a mizení. Uklidil jsem něco, co vlastně nikdy fyzicky neexistovalo. Divné.
22. srpna 2008
Tak prázdniny jsou v pr... pryč. Vždycky to tak uteče - a vždycky mám zpětně dojem, že jsem mohl tohle a tamto, že jsem toho zas tak moc nestihl a neudělal. Asi je třeba to brát jako umění možného - a možné bylo to, co se stalo a realizovalo.
V pondělí jdu zas do školy. Nechce se mi tam, jak už to tak na konci prázdnin bývá; a tím důvodem určitě není lenost, spíš něco, co se vlastně asi nijak nejmenuje...
Ostatní novinky lze shrnout krátce. Táta má dnes narozeniny. O víkendu má být hnusně. Nic pořádného nedělám a ani vlastně nevím, co by to mohlo nebo mělo být. Tak. Srpnu zdar.
31. srpna 2008
Za týden už budu na adaptačním kurzu, tentokrát si dám rovnou dva za sebou. Je dobré tam jet, aspoň tam totiž platí pravidla rozumu a domluvy s realizátorským týmem, aspoň tam je možné myslet hlavou a poté konat. Tam mi všechny instituce mohou být úplně ukradené... a taky že budou.
Mám rád září - je to dobrý měsíc. Vzpomínám si, jak jsem se jako menší (nebo mladší?) těšíval na září, na své narozeniny. Teď jsou mi nějaké narozeniny fuk, ale září mám rád pořád, ačkoli k tomu nemám žádný rozumný důvod...
1. září 2008
Dnes tedy vypukl další školní rok - pro mě v roli učitele už jedenáctý... Utíká to. Stárnu (...to je sice jasný fakt už od okamžiku narození, ale začínám to vidět a cítit, což nebývalo). Na zahájení školního roku měl přijet sám velký primátor (i když nevím, co je na téhle věci slavnostního a nevím o nikom, kdo by k tomu potřeboval slyšet nějaká vznešená moudra), který pravděpodobně shodou šťastných náhod nedorazil (nebo to celé byl jen magistrátní drb), a tak bylo o jedno divadýlko míň; bohatě stačí ta povinná. Takovou "slávu" bych ještě akorát tak potřeboval - měl jsem to totiž fotografovat, jak mi bylo sděleno: abychom prý měli vlastní fotky. Nevím, jak jiní, ale já o takové fotografie s nikým o ničem zrovna nestojím).
I tak byl začátek opravdu divný... a nelíbilo se mi vlastně skoro nic. Začátek konce nebo možná konec začátku.
Jinak jsem tady nějaký opuštěný - Lenka je v Maďarsku, brácha s mámou a malou Kačenkou ve Španělsku... a já v Bubenči. Nebo možnáv pr*... Kariéra jako prase ;-). A nikdo jiný nemá čas ani zájem (leda by něco nutně potřeboval, ale to zase nemám zájem ani čas já, to není ono). A prší, což je v pořádku, protože první den každého školního roku musí pršet, jinak by to nebylo takzvaně komplet.
12. září 2008
Jsem zpět z adaptačního kurzu, tedy vlastně ze dvou, protože za týden se "u nás" ve Lhotce vystřídaly 2 třídy. Bylo zajímavé sledovat, jak na obchodku a na lyceum chodí dost odlišné typy lidí... A také pořád přemýšlím nad tím, co mi tento týden dal či vzal; od obojího by se něco určitě našlo. Pro mě byl tento týden pracovní, a to od rána do noci, škola je proti takovému nasazení opravdu - aspoň časově - poměrně nenáročná. Kurzy mě na týden zbavily veškeré byrokracie, což bylo opravdu příjemné... i když vím, že všechny ty papíry na mě čekají (a vím bohužel i kde). Studenti byli fajn, i když samozřejmě všichni mi nesedí; stejně jako já nemusím být sympatický všem (snaha po něčem takovém mě naštěstí dávno opustila). Byli jsme pořád venku, pořád se něco dělo. Několik fotografií najdete třeba tady; je to jen malý vzorek, moc jsem nefotil, protože při organizování celého programu i jednotlivých aktivit nebylo času nazbyt. Nebyl to pro mě adaptační kurz (na nic jsem se neadaptoval a ani to vlastně nebylo cílem), ale letos pro mě byl druhý zářijový týden ve Lhotce u Mělníka jakýmsi anti-burn-out pobytem (nebo možná re-burn-in) - a víceméně v tomto směru pobytem úspěšným. Alespoň dočasně určitě; léčba je ovšem dlouhodobá. Dobře jsem si popovídal hlavně s Alicí (naše absolventka, vyškolená lektorka kurzů, fotografka a hlavně opravdu inteligentní osoba) a Hankou (lektorka a absolventka mé bývalé třídy). Jsem zpět a zbytek se uvidí. Tedy snad.
Další plány zatím nemám, snad kromě odjezdu na každoroční výjezdní jednání skupiny metodiků v říjnu. To bude fajn, protože se tam o nic nemusím starat (resp. jsem se o vše, co bylo třeba, už postaral) a zodpovídat budu jen a jen za sebe.
13. září 2008
K narozeninám jsem dnes - opožděně, protože jsem byl pryč - dostal fotografickou knihu o Smíchově (už jsem si ji v Luxoru několikrát prohlížel; je opravdu jedinečná!), další (tentokrát humoristickou) knížku, nějaké oblečení (sláva, nemusím ho jít vybírat, to nenávidím), testovací kolekci španělských piv a jedno argentinské navrch... Děkuji všem - i za SMS přání, na která jsem neodpověděl, jelikož na Lhotce je to se signálem opravdu tristní.
Letos 6. září měli moji rodiče 35. výročí svatby. Pěkné.
16. září 2008
Pokud to půjde, chtěl bych se znovu vypravit do vojenského prostoru v Doupovských horách - to místo mi připadá opravdu hodně zajímavé: ne kvůli armádě (ta mi tam spíš překáží, i když na druhé straně právě ona je původcem toho, že chci a potřebuji právě tam), ale proto, že takto vystěhovanou krajinu, kde bývalo i okresní město, hned tak někde nejde objevit... Snad se to povede.
Byl jsem na alergologii a dostal nějaký nový fet. Kdyby se projevila jen polovina nežádoucích účinků (tachykardie, třas rukou, nervozita, deprese, dávivý kašel a dalších asi 12 věcí), asi se půjdu utopit nebo tak něco. Ostatně vyhodit to vlastně můžu vždycky, že... ;-)
"Slavím" takový malý comeback v podobě článku na Paladixu... Já vím, že jsem říkal, že už psát nebudu, ale bylo tam ono "asi" a taky jsem chtěl zase jednou být chytrej jak rádio. Ne, vážně: prostě jsem si říkal, že nebudu jen nadávat na úpadek Paladixu a zase jednou přiložím ruku k dílu, tedy vlastně ke klávesnici. Snad se to povedlo a můj článek číslo 199 (!) někomu třeba pomůže nebo aspoň nikomu neuškodí...
Poslouchám staré koncertní nahrávky a alba Brontosaurů a Honzy Nedvěda, protože - jak se říká v jedné písničce - někdy pocit mám, že líp už bylo dřív. To teda bylo.
17. září 2008
Konečně zase někde nějaké něco...! Čtu knihu "Let čarodějnice" od Emila Hakla a je to nebývalý zážitek. Ta kniha je jako filtr, přes který se dá dívat na okolní svět - a pak je všechno divné, všechno jiné. Je to čtení zvláštního druhu: jsem zvědavý, co bude dál, ale zároveň nechci text moc hltat, aby mi vydržel déle, protože vím, že objevit něco podobně výživného nebude asi jen tak. Víceméně to bude šťastná náhoda. "Let čarodějnice" je opravdu jako pevný bod v bažině všech těch gramaticky i obsahově zmršených textů, které poletují všude kolem. Dost možná se mnoha lidem nebude vůbec líbit; a kritiky nečtu, protože mám rád názory vlastní, ne vypůjčené nebo rovnou ukradené a určitě nepotřebuji vypadat chytře ani zajímavě, to nechám jiným. Jdu číst. A taky trochu myslet.br>
22. září 2008
Ve škole je zima jak v morně, už druhý týden. Netopí se, nedá se tam být. Kotelnu totiž dostala do nájmu jakási firma vybraná magistrátem (tudíž je to bezpochyby ta úplně nejlepší), která opravdu nespěchá s kompletní revizí (tj. celkovou přestavbou, tudíž teď ani topit nelze, není čím), protože termín mají do 30. září, zima nezima.
Dnes ráno jsem měl v kabinetě 14 stupňů a ve třídách není o moc víc, možná tak 16. Hlavně že jsme pořád povinni žáky nutit k přezouvání a sledovat absenci... vůbec se nedivím, že kdo může, ten do školy nepřijde; nejradši bych udělal to samé. Chtít po někom nějaké soustředění, nějakou práci nebo snad inteligentní myšlenky, když je mu zima, to prostě není v pořádku. A to jsem na tom pořád líp než studenti, kteří musejí sedět, kdežto já se můžu během hodiny trochu zahřát chozením (stejně nevydržím sedět, chodím pořád). Jestli mě škola od začátku tohoto školního roku jde občas silně na nervy, pak se nyní můj vztah k ní dá nazvat zcela chladným :-).
Mám novou hračku! Sice si "starý" (a bezproblémový) počítač s pořád dostatečně výkonným Athlonem XP 3000+ (Windows XP Pro SP3) nechám, protože není důvod se ho zbavovat (a místo mám), ale přibyl ještě stroj s procesorem AMD Phenom a opravdu dobrou grafikou (Windows Vista SP1). Přece jen mu jde zpracovávání fotografií z D300 v poměrně rozežraném programu Nikon Capture NX mnohem svižněji, což je také jediný důvod jeho pořízení. Debaty o tom, jestli jsou XP lepší než Vista nebo naopak, nechám diskutérům, kteří nemají na práci nic lepšího, než stále dokola nekonečně řešit, jestli věc A je lepší než B, přičemž nejlepší je vždy pochopitelně ta, kterou aktuálně vlastní oni. Mně se Vista líbí a stejně na skutečně nový hardware nejsou XP ovladače, takže moc alternativ není; pro šťouraly je nutno dodat, že Linux ani Mac opravdu za alternativu dost dobře nemůžu považovat - Linux proto, že nabízí veskrze podivné grafické programy (třeba GIMP) a poněkud pofidérní podporu hardwaru, Mac kvůli jeho nechutné předraženosti, malému rozšíření a otravné namyšlenosti firmy Apple. A vůbec, co je komu do toho, že jo ;-).
Tak zatím...
23. září 2008
Zima a zdravý rozum zvítězily! Dnes byla škola jen do 11 a zítra je ředitelské volno. Dokonce prý ona firma urychlí práci na kotelně a od čtvrtka by se mělo ve škole topit... Nečekané, rozumné a celkově vzato úplně v pořádku :-)
V pořádku naopak naprosto není, že táta musí zítra znovu do nemocnice - pořád to samé, pořád problémy s hojením rány po operaci. Takže řez, vyčištění, antibiotika... a celé hojení znovu od začátku. Celé se to táhne už půl roku - snad už je tohle opravdu naposled a bude to dobré.
26. září 2008
Psali mi z jedné firmy, že budou v rámci propagace ČR vydávat foto-DVD s technickými památkami; a že by chtěli moje fotografie, do jakéhosi jejich užšího výběru si jich vybrali více než 100. Není to za peníze, dostanu několik autorských DVD a u každé fotky bude aktivní odkaz na můj web. Vzhledem k tomu, že DVD vyjde v nákladu 10 000 kusů, připadá mi to jako dobrá investice do reklamy (jestli se tomu tak dá říkat u webu, který sám reklamu neobsahuje, nic neprodává a snad se ani nevnucuje - což je dobře, tak to chci). Doufám, že výsledné dílo bude vypadat k světu, abych se za účast v onom projektu nemusel třeba rovnou stydět...
Dnes tedy vypukl další školní rok - pro mě v roli učitele už jedenáctý... Utíká to. Stárnu (...to je sice jasný fakt už od okamžiku narození, ale začínám to vidět a cítit, což nebývalo). Na zahájení školního roku měl přijet sám velký primátor (i když nevím, co je na téhle věci slavnostního a nevím o nikom, kdo by k tomu potřeboval slyšet nějaká vznešená moudra), který pravděpodobně shodou šťastných náhod nedorazil (nebo to celé byl jen magistrátní drb), a tak bylo o jedno divadýlko míň; bohatě stačí ta povinná. Takovou "slávu" bych ještě akorát tak potřeboval - měl jsem to totiž fotografovat, jak mi bylo sděleno: abychom prý měli vlastní fotky. Nevím, jak jiní, ale já o takové fotografie s nikým o ničem zrovna nestojím).
I tak byl začátek opravdu divný... a nelíbilo se mi vlastně skoro nic. Začátek konce nebo možná konec začátku.
Jinak jsem tady nějaký opuštěný - Lenka je v Maďarsku, brácha s mámou a malou Kačenkou ve Španělsku... a já v Bubenči. Nebo možnáv pr*... Kariéra jako prase ;-). A nikdo jiný nemá čas ani zájem (leda by něco nutně potřeboval, ale to zase nemám zájem ani čas já, to není ono). A prší, což je v pořádku, protože první den každého školního roku musí pršet, jinak by to nebylo takzvaně komplet.
12. září 2008
Jsem zpět z adaptačního kurzu, tedy vlastně ze dvou, protože za týden se "u nás" ve Lhotce vystřídaly 2 třídy. Bylo zajímavé sledovat, jak na obchodku a na lyceum chodí dost odlišné typy lidí... A také pořád přemýšlím nad tím, co mi tento týden dal či vzal; od obojího by se něco určitě našlo. Pro mě byl tento týden pracovní, a to od rána do noci, škola je proti takovému nasazení opravdu - aspoň časově - poměrně nenáročná. Kurzy mě na týden zbavily veškeré byrokracie, což bylo opravdu příjemné... i když vím, že všechny ty papíry na mě čekají (a vím bohužel i kde). Studenti byli fajn, i když samozřejmě všichni mi nesedí; stejně jako já nemusím být sympatický všem (snaha po něčem takovém mě naštěstí dávno opustila). Byli jsme pořád venku, pořád se něco dělo. Několik fotografií najdete třeba tady; je to jen malý vzorek, moc jsem nefotil, protože při organizování celého programu i jednotlivých aktivit nebylo času nazbyt. Nebyl to pro mě adaptační kurz (na nic jsem se neadaptoval a ani to vlastně nebylo cílem), ale letos pro mě byl druhý zářijový týden ve Lhotce u Mělníka jakýmsi anti-burn-out pobytem (nebo možná re-burn-in) - a víceméně v tomto směru pobytem úspěšným. Alespoň dočasně určitě; léčba je ovšem dlouhodobá. Dobře jsem si popovídal hlavně s Alicí (naše absolventka, vyškolená lektorka kurzů, fotografka a hlavně opravdu inteligentní osoba) a Hankou (lektorka a absolventka mé bývalé třídy). Jsem zpět a zbytek se uvidí. Tedy snad.
Další plány zatím nemám, snad kromě odjezdu na každoroční výjezdní jednání skupiny metodiků v říjnu. To bude fajn, protože se tam o nic nemusím starat (resp. jsem se o vše, co bylo třeba, už postaral) a zodpovídat budu jen a jen za sebe.
13. září 2008
K narozeninám jsem dnes - opožděně, protože jsem byl pryč - dostal fotografickou knihu o Smíchově (už jsem si ji v Luxoru několikrát prohlížel; je opravdu jedinečná!), další (tentokrát humoristickou) knížku, nějaké oblečení (sláva, nemusím ho jít vybírat, to nenávidím), testovací kolekci španělských piv a jedno argentinské navrch... Děkuji všem - i za SMS přání, na která jsem neodpověděl, jelikož na Lhotce je to se signálem opravdu tristní.
Letos 6. září měli moji rodiče 35. výročí svatby. Pěkné.
16. září 2008
Pokud to půjde, chtěl bych se znovu vypravit do vojenského prostoru v Doupovských horách - to místo mi připadá opravdu hodně zajímavé: ne kvůli armádě (ta mi tam spíš překáží, i když na druhé straně právě ona je původcem toho, že chci a potřebuji právě tam), ale proto, že takto vystěhovanou krajinu, kde bývalo i okresní město, hned tak někde nejde objevit... Snad se to povede.
Byl jsem na alergologii a dostal nějaký nový fet. Kdyby se projevila jen polovina nežádoucích účinků (tachykardie, třas rukou, nervozita, deprese, dávivý kašel a dalších asi 12 věcí), asi se půjdu utopit nebo tak něco. Ostatně vyhodit to vlastně můžu vždycky, že... ;-)
"Slavím" takový malý comeback v podobě článku na Paladixu... Já vím, že jsem říkal, že už psát nebudu, ale bylo tam ono "asi" a taky jsem chtěl zase jednou být chytrej jak rádio. Ne, vážně: prostě jsem si říkal, že nebudu jen nadávat na úpadek Paladixu a zase jednou přiložím ruku k dílu, tedy vlastně ke klávesnici. Snad se to povedlo a můj článek číslo 199 (!) někomu třeba pomůže nebo aspoň nikomu neuškodí...
Poslouchám staré koncertní nahrávky a alba Brontosaurů a Honzy Nedvěda, protože - jak se říká v jedné písničce - někdy pocit mám, že líp už bylo dřív. To teda bylo.
17. září 2008
Konečně zase někde nějaké něco...! Čtu knihu "Let čarodějnice" od Emila Hakla a je to nebývalý zážitek. Ta kniha je jako filtr, přes který se dá dívat na okolní svět - a pak je všechno divné, všechno jiné. Je to čtení zvláštního druhu: jsem zvědavý, co bude dál, ale zároveň nechci text moc hltat, aby mi vydržel déle, protože vím, že objevit něco podobně výživného nebude asi jen tak. Víceméně to bude šťastná náhoda. "Let čarodějnice" je opravdu jako pevný bod v bažině všech těch gramaticky i obsahově zmršených textů, které poletují všude kolem. Dost možná se mnoha lidem nebude vůbec líbit; a kritiky nečtu, protože mám rád názory vlastní, ne vypůjčené nebo rovnou ukradené a určitě nepotřebuji vypadat chytře ani zajímavě, to nechám jiným. Jdu číst. A taky trochu myslet.br>
22. září 2008
Ve škole je zima jak v morně, už druhý týden. Netopí se, nedá se tam být. Kotelnu totiž dostala do nájmu jakási firma vybraná magistrátem (tudíž je to bezpochyby ta úplně nejlepší), která opravdu nespěchá s kompletní revizí (tj. celkovou přestavbou, tudíž teď ani topit nelze, není čím), protože termín mají do 30. září, zima nezima.
Dnes ráno jsem měl v kabinetě 14 stupňů a ve třídách není o moc víc, možná tak 16. Hlavně že jsme pořád povinni žáky nutit k přezouvání a sledovat absenci... vůbec se nedivím, že kdo může, ten do školy nepřijde; nejradši bych udělal to samé. Chtít po někom nějaké soustředění, nějakou práci nebo snad inteligentní myšlenky, když je mu zima, to prostě není v pořádku. A to jsem na tom pořád líp než studenti, kteří musejí sedět, kdežto já se můžu během hodiny trochu zahřát chozením (stejně nevydržím sedět, chodím pořád). Jestli mě škola od začátku tohoto školního roku jde občas silně na nervy, pak se nyní můj vztah k ní dá nazvat zcela chladným :-).
Mám novou hračku! Sice si "starý" (a bezproblémový) počítač s pořád dostatečně výkonným Athlonem XP 3000+ (Windows XP Pro SP3) nechám, protože není důvod se ho zbavovat (a místo mám), ale přibyl ještě stroj s procesorem AMD Phenom a opravdu dobrou grafikou (Windows Vista SP1). Přece jen mu jde zpracovávání fotografií z D300 v poměrně rozežraném programu Nikon Capture NX mnohem svižněji, což je také jediný důvod jeho pořízení. Debaty o tom, jestli jsou XP lepší než Vista nebo naopak, nechám diskutérům, kteří nemají na práci nic lepšího, než stále dokola nekonečně řešit, jestli věc A je lepší než B, přičemž nejlepší je vždy pochopitelně ta, kterou aktuálně vlastní oni. Mně se Vista líbí a stejně na skutečně nový hardware nejsou XP ovladače, takže moc alternativ není; pro šťouraly je nutno dodat, že Linux ani Mac opravdu za alternativu dost dobře nemůžu považovat - Linux proto, že nabízí veskrze podivné grafické programy (třeba GIMP) a poněkud pofidérní podporu hardwaru, Mac kvůli jeho nechutné předraženosti, malému rozšíření a otravné namyšlenosti firmy Apple. A vůbec, co je komu do toho, že jo ;-).
Tak zatím...
23. září 2008
Zima a zdravý rozum zvítězily! Dnes byla škola jen do 11 a zítra je ředitelské volno. Dokonce prý ona firma urychlí práci na kotelně a od čtvrtka by se mělo ve škole topit... Nečekané, rozumné a celkově vzato úplně v pořádku :-)
V pořádku naopak naprosto není, že táta musí zítra znovu do nemocnice - pořád to samé, pořád problémy s hojením rány po operaci. Takže řez, vyčištění, antibiotika... a celé hojení znovu od začátku. Celé se to táhne už půl roku - snad už je tohle opravdu naposled a bude to dobré.
26. září 2008
Psali mi z jedné firmy, že budou v rámci propagace ČR vydávat foto-DVD s technickými památkami; a že by chtěli moje fotografie, do jakéhosi jejich užšího výběru si jich vybrali více než 100. Není to za peníze, dostanu několik autorských DVD a u každé fotky bude aktivní odkaz na můj web. Vzhledem k tomu, že DVD vyjde v nákladu 10 000 kusů, připadá mi to jako dobrá investice do reklamy (jestli se tomu tak dá říkat u webu, který sám reklamu neobsahuje, nic neprodává a snad se ani nevnucuje - což je dobře, tak to chci). Doufám, že výsledné dílo bude vypadat k světu, abych se za účast v onom projektu nemusel třeba rovnou stydět...
1. října 2008
Daleko víc než nějaké oslavy školy mě zajímá tátova zítřejší další operace a pochopitelně její výsledek. Zajímá mě, jaké bude počasí o víkendu, abych mohl někam vyrazit. Zajímá mě, co si přečtu za knihu, protože jsem jednu právě dočetl a je třeba vybrat další. Jsem zvědav, kdy se mi podaří dokončit nový text k písničce, a těším se na hraní s Filipem, na maily či dokonce dopisy, které někomu napíšu já nebo někdo mně...
Školství jakožto podivný systém plný různých oficialit, potrhlých euro-předpisů a dalšího úředního balastu, ve kterém se někteří lidé snad přímo vyžívají (ostatně každé ministerstvo je jeden velký kancl) mezi zajímavými položkami nějak nefiguruje, není tam totiž moc co objevovat, je to svět sám pro sebe; prostě náplň pracovních dnů a ty kecy o poslání si už konečně všichni nechte. Sorry, chtělo by se říct (tak nějak ze zvyku a aby to "dobře" vypadalo), ale ono mi to vůbec není líto, naopak.
Moje vnitřní emigrace funguje...!
4. října 2008
S tátou se to má tak, že operovat ho nelze, ale snad zabere jakýsi anglický lék... a snad už bude konečně mít pokoj. Už by si to fakt zasloužil, když se pooperační komplikace táhnou už od dubna.
Dnes jsem byl na Frýdštejně a Vranově u Malé Skály. Jsou to dobrá místa, počasí bylo vynikající (až na ten několikaminutový déšť) a podzimní barvy čerstvé a opravdu zajímavé. Fotografie se myslím podařily, ale momentálně mě solidně bolí nohy a ruce, protože plná foto-polní v kombinaci s nesčetnými schody, kopci a zábradlím opravdu udělá své...
Na zpáteční cestě jsme se stavili v Lidlu ve Vysočanech na nákup - a opět mě překvapilo, jací jsou někteří lidé pitomci. Kousek od zmíněného obchodu je O2 Aréna, kde probíhal úvodní zápas NHL. Lístky pochopitelně stály dost, takže publikum netvořily žádné sociánlní případy, což bylo mimo jiné vceku jasně patrné i z pohledu na auta, která parkovala všude možně i nemožně kolem. Pražskou, tedy místní, značku, aby pohledal. U stadionu je parkovacích míst dost - jsou pochopitelně placená, nicméně rozhodně kdo má na lístek, má i na parkovné... Jenže jsme holt spořivý (a ještě spíše hamižný) národ: za lístek dám bez mrknutí oka několik tisíc, ale zásadně nebudu ještě platit parkovné. A tak auta hokejových fanoušků obsadila opravdu všechno, včetně parkoviště pro zákazníky Lidlu. Prostě nebylo kde parkovat, i když jsme chtěli docela normálně nakoupit. Byla tam jakási ochranka, která se snažila (marně) kontrolovat, kdo je a kdo není zákazník. Někteří šetřiví lidé se s ubohými hlídači parkoviště byli schopni do krve hádat, že tam mohou a budou parkovat, jak dlouho chtějí, a na nákup vůbec nejít. Ochranka to ovšem vyřešila svérázně a chytře: auta návštěvníků O2 Arény nechala bez cavyků odtáhnout (zápas začal v 6, po 6. začal odtah). A tak kdo nechtěl zaplatit asi tak stovku za parkování (což by cenu lístku na hokej zvýšilo víceméně nepatrně), musel chtě nechtě zaplatit víc než tisíc za odtah :-). Pěkné; v podstatě nejsem zlomyslný, ale tohle těm vyčuránkům přeju ze srdce...
7. října 2008
Táta je doma - sice ne zdráv, ale nakonec všechno je přece vždycky lepší než nemocnice... Snad se tedy už vše obrací k lepšímu.
12. října 2008
Ve škole se krade a hrozně mi to vadí. Lumpové se mají dobře - a myslím, že se i docela baví nad tím, co ostatním lidem (tj. těm slušným) způsobují. Některé středověké metody byly dobré a bezpochyby účinné. Zloději by měli dostávat 25 (nebo víc) ran holí za přihlížení ostatních, protože i ti by si to pod hrozbou takového trestu asi v mnoha případech rozmysleli. Největší problém ovšem není zloděje potrestat (i když v tomto státě...), ale odhalit a zejména mu to dokázat.
Včerejší výlet na Tachovsko se vydařil, i když to zpočátku vypadalo na bloudění v mlze, která se ne a ne rozplynout. Pak to nakonec chvíli po poledni vzdala. Některé fotografie se zde na webu v průběhu týdne pravděpodobně objeví - závisí to na mnoha faktorech, např. na mé lenosti; snad to ale vyjde ;-).
14. října 2008
Dnes byl (je?) nejspíš den blbec, ale jako svět není černobílý (ani ve fotografiích, protože se tomu správně přece říká odstíny šedé), není ani dnes všechno špatné. Jen tak přemítám (moje sebevědomí totiž není z nejvyšších), jestli byl dnes opravdu den blbec, nebo to je den blbce, tedy jako můj... A pak: existuje-li den blbec, může také být měsíc blbec, rok blbec nebo život blbec...? Naproti tomu jistě jsou i životy blbců a že jich není málo; ani není třeba je hledat, oni se dotyční většinou přihlásí sami, a to dokonce v momentech a situacích nejméně vhodných...
Dnes jsem se účastnil jednání "své" radniční komise, kde se hlasovalo o každoročních odměnách školním metodikům prevence. Takto bezproblémové jednání komise jsem snad ještě nezažil. Návrh odměn jakožto podnět k případné diskusi jsme měli předem, ale diskuse nevznikla a hlasování bylo kupodivu jenomyslné... Možná to bylo proto, že klasicky nikdo neměl čas, všichni přece mají hrozně moc práce, a tak se tam nechtěli moc zdržovat, natož pak se hádat o penězích pro lidi, které ve velké většině nikdy neviděli. To je ostatně jedno, protože hlavní je výsledek...
Zdravotní stav mého otce se podle doktorů i podle mého laického oka (tedy - oči mám obě, ale napsat podle mých laických očí mi připadá nějaké divné) zlepšuje, což je taky dobrá zpráva, ještě dokonce mnohem lepší než nějaké ty peníze.
Pozítří jedu do Malých Kyšic na tradiční výjezd metodiků a těším se tam (já a těšit se - co se děje?!), přestože v pátek přijdu o ředitelksé volno udělené z důvodu úprav topení a servisu alarmu, z čehož obojí jaksi vylučuje přítomnost většího počtu lidí ve škole. Ostatně tam nikdo nebude, jelikož většina mých kolegyň jede do Maďarska na jakýsi zájezd; vůbec mi není líto, že bych kvůli výjezdu metodiků, kde chybět nemůžu (jsem přece ten big boss), ani nemohl jet. Stejně do Maďarska jet nechci.
19. října 2008
Výjezdní zasedání se podařilo, alespoň tak, aby se mi příště chtělo jet zase. Jen jsem si tam nejspíš pořídil nějakou nemoc, nějaký mor - a vůbec mi není dobře. Jestli mi bude zítra tak, jako dneska, jdu k doktorce a pak zůstanu doma, takříkajíc škola neškola a i kdyby byla nemocenská třeba nulová.
Volby jsou mi ukradené, takže o nich nebudu mluvit, i když je to teď velmi frekventované téma. Ostatně v Praze se ani nevolilo, jen nějaké okrsky do Senátu; a jestli se změnila modrá mapa na mapu oranžovou, je mi vcelku jedno, stejně se toho moc nezmění, protože politici myslí na sebe, pak dlouho na nic a až pak... na svou kariéru. Všichni.
20. října 2008
Někdy se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát; obzvášť ten můj... Nedávno jsem se hrozně naštval na svou třídu a pod dojmem tohoto zážitku napsal tento článek. Vždycky je dobré si problém pojmenovat, rozebrat a případně si připustit i svůj díl viny (vždycky tam je, o tom není sporu). Jednak je to zdravé, jednak to někdy vede i k jakýmsi výsledkům, případně dokonce k nápravě toho, co člověka štve nebo štvalo. Ale to jen někdy... dobré věci se totiž zas tak často nestávají.
A můj článek, jak se zdá, nezůstal bez odezvy - jednak dnes byly obě hodiny, které jsem strávil se třídou, opravdu fajn (skoro by se chtělo říct jako dřív, ale nerad bych něco zakřiknul), jednak jsem objevil opravdu povzbudivé vzkazy na nástěnce Spolužáků... a musím se o ně hned exhibicionisticky podělit; snad to autorkám a autorům nebude nějak příliš proti srsti.
Jen musím ještě dodat, že bych byl rád, kdyby to takhle zůstalo, resp. kdybyste takto vydrželi (jen taková práce má smysl pro mě i pro vás), protože slova mají skutečný význam jen tehdy, když za nimi následují činy. Jinak jsou to jen kecy a těch je všude kolem fůra...
Moje o víkendu vypuknuvší nemoc, můj mor, se chová divně: nemocně se cítím jenom nepravidělně občas, což je opravdu podezřelé. Z návštěvy doktorky a pobytu doma asi nebude nic... Stejně chodím k jakýmkoli doktorům nerad, tak co.
Daleko víc než nějaké oslavy školy mě zajímá tátova zítřejší další operace a pochopitelně její výsledek. Zajímá mě, jaké bude počasí o víkendu, abych mohl někam vyrazit. Zajímá mě, co si přečtu za knihu, protože jsem jednu právě dočetl a je třeba vybrat další. Jsem zvědav, kdy se mi podaří dokončit nový text k písničce, a těším se na hraní s Filipem, na maily či dokonce dopisy, které někomu napíšu já nebo někdo mně...
Školství jakožto podivný systém plný různých oficialit, potrhlých euro-předpisů a dalšího úředního balastu, ve kterém se někteří lidé snad přímo vyžívají (ostatně každé ministerstvo je jeden velký kancl) mezi zajímavými položkami nějak nefiguruje, není tam totiž moc co objevovat, je to svět sám pro sebe; prostě náplň pracovních dnů a ty kecy o poslání si už konečně všichni nechte. Sorry, chtělo by se říct (tak nějak ze zvyku a aby to "dobře" vypadalo), ale ono mi to vůbec není líto, naopak.
Moje vnitřní emigrace funguje...!
4. října 2008
S tátou se to má tak, že operovat ho nelze, ale snad zabere jakýsi anglický lék... a snad už bude konečně mít pokoj. Už by si to fakt zasloužil, když se pooperační komplikace táhnou už od dubna.
Dnes jsem byl na Frýdštejně a Vranově u Malé Skály. Jsou to dobrá místa, počasí bylo vynikající (až na ten několikaminutový déšť) a podzimní barvy čerstvé a opravdu zajímavé. Fotografie se myslím podařily, ale momentálně mě solidně bolí nohy a ruce, protože plná foto-polní v kombinaci s nesčetnými schody, kopci a zábradlím opravdu udělá své...
Na zpáteční cestě jsme se stavili v Lidlu ve Vysočanech na nákup - a opět mě překvapilo, jací jsou někteří lidé pitomci. Kousek od zmíněného obchodu je O2 Aréna, kde probíhal úvodní zápas NHL. Lístky pochopitelně stály dost, takže publikum netvořily žádné sociánlní případy, což bylo mimo jiné vceku jasně patrné i z pohledu na auta, která parkovala všude možně i nemožně kolem. Pražskou, tedy místní, značku, aby pohledal. U stadionu je parkovacích míst dost - jsou pochopitelně placená, nicméně rozhodně kdo má na lístek, má i na parkovné... Jenže jsme holt spořivý (a ještě spíše hamižný) národ: za lístek dám bez mrknutí oka několik tisíc, ale zásadně nebudu ještě platit parkovné. A tak auta hokejových fanoušků obsadila opravdu všechno, včetně parkoviště pro zákazníky Lidlu. Prostě nebylo kde parkovat, i když jsme chtěli docela normálně nakoupit. Byla tam jakási ochranka, která se snažila (marně) kontrolovat, kdo je a kdo není zákazník. Někteří šetřiví lidé se s ubohými hlídači parkoviště byli schopni do krve hádat, že tam mohou a budou parkovat, jak dlouho chtějí, a na nákup vůbec nejít. Ochranka to ovšem vyřešila svérázně a chytře: auta návštěvníků O2 Arény nechala bez cavyků odtáhnout (zápas začal v 6, po 6. začal odtah). A tak kdo nechtěl zaplatit asi tak stovku za parkování (což by cenu lístku na hokej zvýšilo víceméně nepatrně), musel chtě nechtě zaplatit víc než tisíc za odtah :-). Pěkné; v podstatě nejsem zlomyslný, ale tohle těm vyčuránkům přeju ze srdce...
7. října 2008
Táta je doma - sice ne zdráv, ale nakonec všechno je přece vždycky lepší než nemocnice... Snad se tedy už vše obrací k lepšímu.
12. října 2008
Ve škole se krade a hrozně mi to vadí. Lumpové se mají dobře - a myslím, že se i docela baví nad tím, co ostatním lidem (tj. těm slušným) způsobují. Některé středověké metody byly dobré a bezpochyby účinné. Zloději by měli dostávat 25 (nebo víc) ran holí za přihlížení ostatních, protože i ti by si to pod hrozbou takového trestu asi v mnoha případech rozmysleli. Největší problém ovšem není zloděje potrestat (i když v tomto státě...), ale odhalit a zejména mu to dokázat.
Včerejší výlet na Tachovsko se vydařil, i když to zpočátku vypadalo na bloudění v mlze, která se ne a ne rozplynout. Pak to nakonec chvíli po poledni vzdala. Některé fotografie se zde na webu v průběhu týdne pravděpodobně objeví - závisí to na mnoha faktorech, např. na mé lenosti; snad to ale vyjde ;-).
14. října 2008
Dnes byl (je?) nejspíš den blbec, ale jako svět není černobílý (ani ve fotografiích, protože se tomu správně přece říká odstíny šedé), není ani dnes všechno špatné. Jen tak přemítám (moje sebevědomí totiž není z nejvyšších), jestli byl dnes opravdu den blbec, nebo to je den blbce, tedy jako můj... A pak: existuje-li den blbec, může také být měsíc blbec, rok blbec nebo život blbec...? Naproti tomu jistě jsou i životy blbců a že jich není málo; ani není třeba je hledat, oni se dotyční většinou přihlásí sami, a to dokonce v momentech a situacích nejméně vhodných...
Dnes jsem se účastnil jednání "své" radniční komise, kde se hlasovalo o každoročních odměnách školním metodikům prevence. Takto bezproblémové jednání komise jsem snad ještě nezažil. Návrh odměn jakožto podnět k případné diskusi jsme měli předem, ale diskuse nevznikla a hlasování bylo kupodivu jenomyslné... Možná to bylo proto, že klasicky nikdo neměl čas, všichni přece mají hrozně moc práce, a tak se tam nechtěli moc zdržovat, natož pak se hádat o penězích pro lidi, které ve velké většině nikdy neviděli. To je ostatně jedno, protože hlavní je výsledek...
Zdravotní stav mého otce se podle doktorů i podle mého laického oka (tedy - oči mám obě, ale napsat podle mých laických očí mi připadá nějaké divné) zlepšuje, což je taky dobrá zpráva, ještě dokonce mnohem lepší než nějaké ty peníze.
Pozítří jedu do Malých Kyšic na tradiční výjezd metodiků a těším se tam (já a těšit se - co se děje?!), přestože v pátek přijdu o ředitelksé volno udělené z důvodu úprav topení a servisu alarmu, z čehož obojí jaksi vylučuje přítomnost většího počtu lidí ve škole. Ostatně tam nikdo nebude, jelikož většina mých kolegyň jede do Maďarska na jakýsi zájezd; vůbec mi není líto, že bych kvůli výjezdu metodiků, kde chybět nemůžu (jsem přece ten big boss), ani nemohl jet. Stejně do Maďarska jet nechci.
19. října 2008
Výjezdní zasedání se podařilo, alespoň tak, aby se mi příště chtělo jet zase. Jen jsem si tam nejspíš pořídil nějakou nemoc, nějaký mor - a vůbec mi není dobře. Jestli mi bude zítra tak, jako dneska, jdu k doktorce a pak zůstanu doma, takříkajíc škola neškola a i kdyby byla nemocenská třeba nulová.
Volby jsou mi ukradené, takže o nich nebudu mluvit, i když je to teď velmi frekventované téma. Ostatně v Praze se ani nevolilo, jen nějaké okrsky do Senátu; a jestli se změnila modrá mapa na mapu oranžovou, je mi vcelku jedno, stejně se toho moc nezmění, protože politici myslí na sebe, pak dlouho na nic a až pak... na svou kariéru. Všichni.
20. října 2008
Někdy se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát; obzvášť ten můj... Nedávno jsem se hrozně naštval na svou třídu a pod dojmem tohoto zážitku napsal tento článek. Vždycky je dobré si problém pojmenovat, rozebrat a případně si připustit i svůj díl viny (vždycky tam je, o tom není sporu). Jednak je to zdravé, jednak to někdy vede i k jakýmsi výsledkům, případně dokonce k nápravě toho, co člověka štve nebo štvalo. Ale to jen někdy... dobré věci se totiž zas tak často nestávají.A můj článek, jak se zdá, nezůstal bez odezvy - jednak dnes byly obě hodiny, které jsem strávil se třídou, opravdu fajn (skoro by se chtělo říct jako dřív, ale nerad bych něco zakřiknul), jednak jsem objevil opravdu povzbudivé vzkazy na nástěnce Spolužáků... a musím se o ně hned exhibicionisticky podělit; snad to autorkám a autorům nebude nějak příliš proti srsti.
Jen musím ještě dodat, že bych byl rád, kdyby to takhle zůstalo, resp. kdybyste takto vydrželi (jen taková práce má smysl pro mě i pro vás), protože slova mají skutečný význam jen tehdy, když za nimi následují činy. Jinak jsou to jen kecy a těch je všude kolem fůra...
Moje o víkendu vypuknuvší nemoc, můj mor, se chová divně: nemocně se cítím jenom nepravidělně občas, což je opravdu podezřelé. Z návštěvy doktorky a pobytu doma asi nebude nic... Stejně chodím k jakýmkoli doktorům nerad, tak co.
2. listopadu 2008
Zatím jsem ji v reálu neviděl, ale už se nemůžu dočkat, až na ni narazím někdy koncem dubna, kdy pojedu kamsi v tričku a bude mi teplo... O čem že to tady mluvím? Vždyť nám přeci zavedli novou značku! Bezpečnost, obava o životy a zdraví občanů, z jejichž daní se takováto vylepšení hradí? Obava ano, ale o pokladnu, do které se sypou pokuty...
Čeká mě poměrně otravný týden... Zítra jdu se třídou na nějaký zeměpisný pořad do KD Ládví, tak doufám, že to přežiju ve zdraví. Nemám rád tyhle akce, kam jde půl školy, protože když se tam někdo nevhodně chová (a mezi 250 studenty se někdo takový spolehlivě najde vždycky), pořadatelé (a hlavně protivné uvaděčky v modrých silonových pláštích) se vždycky tváří, jako že moji studenti se chovají špatně, a proto já za to můžu. Ne, já za to nemůžu, nejsou na dálkové ovládání, jenže to nemá cenu vysvětlovat... Může za to částečně každý jedinec sám, částečně ti, kdo ho vychovali (nebo v tomto případě spíše nevychovali) - tedy hlavně rodina a základní škola. Vychovávat středoškoláky, kterým je 16 až 19? To je trochu pozdě. Takže nevychovávám a ani nebudu.
V úterý se koná první část oslav 40. výročí založení školy. Nese to s sebou dvě víceméně nevábné věci: 1) musím povinně vstoupit do budovy ruské školy, kde se akce koná; 2) mám akci fotografovat - a já tak hrozně nerad fotím reportáže... Ale horší, než fotografovat reportáž, je ta ruská škola, to je bez debat.
Ve středu je čtvrtletní pedagogická rada, po jejím skončení mě čeká ještě Školská rada, a tak se z ústavu vrátím asi až za tmy. A pak že mají učitelé moc volna - to může říct jen ten, kdo o tom nic neví (což zpravidla platí o těch, kteří nejvíc mluví). Ve čtvrtek zas musím vyzkoušet 2 studentky, nově příchozí do třeťáku; musejí vykonat rozdílové zkoušky z moderních dějin, a tak je prostě furt něco.
4. listopadu 2008
Dnes proběhla oslava 40. výročí založení naší OA, akce se konala ve velkém sále ruské školy, kterou máme jen přes ulici. A přestože se mi tam dost výrazně nechtělo (neumím se těšit do domu, kde vše přímo dýchá sovětskými časy, azbukou a "novým" Ruskem alias Mordorem) a nijak jsem se nehrnul ani do fotografování, protože toto není zrovna můj žánr, nakonec to bylo docela fajn, i když to z mé strany vyžadovalo jisté přemáhání - na Rusko jsem nemyslel; když jsem někde narazil na azbuku, dělal jsem, že ji nevidím... A hlavně: účinkující studenti se snažili a určitě přípravám věnovali hodně času i úsilí, divákům se akce evidentně líbila, takže jsem žádné své zábrany a pochyby nedával najevo (ale byly tam) a nechtěl nic nikomu kazit. Některé věci byly i zábavné a povedené, rád uznávám...
Abych to shrnul (nějak moc kecám): fotografie jsou tady a zítra je dám i na školní web. Žádná sláva, žádná krása, jen dokument - já vím. Ale vlastně nikdo nic jiného nechtěl. Takže je snad všechno v pořádku.
10. listopadu 2008
Objevil jsem Maria Stock, někdejší ves česky zvanou Skoky, která bývala důležitým poutním místem, a přestože byli všichni obyvatelé kvůli stavbě vyhnáni, jako by dál žila. Jako by tam pořád někdo byl. Těžko se to popisuje, protože chybějí správná slova. Bohem to nicméně asi nebude, na to jsem moc velký nevěřící pes. Nebo že by přece...?
Další objevená místa jsou - aspoň myslím - také zajímavá, ostatně můžete se o tom postupně přesvědčit, když se podíváte na poslední přidané fotografické série.
Zítra jsou třídní schůzky, což je akce, kterou nemám zrovna rád. Přijdou stejně jen rodiče bezproblémových studentů, zatímco ti, jejichž děti by potřebovaly důraznou domluvu, pár facek nebo rovnou vyhazov ze školy, jako obvykle nepřijdou... Tak to chodí (nebo vlastně nechodí). Každopádně budu ve škole trčet až do večera - ještě že třídní schůzky nejsou třeba každý měsíc ;-).
Raději se podívejte na fotky - kecy jsou stejně většinou k ničemu...
16. listopadu 2008
Tak jsem si - světe, div se! - pořídil nový LCD monitor... Pořád čekám, kde nebo kdy se objeví nějaká zrada (počítal jsem se mezi silné zastánce profesionálních CRT a léta používal ke své plné spokojenosti obrazovky Sony Black Trinitron FD), ale technika a technologie asi zase udělaly pořádný krok dopředu. Takže teď koukám do FullHD monitoru s rozlišením 1920 × 1080 a kontrastem 10.000:1; musím uznat, že je to pohled opravdu hodně příjemný. A když už mám tu HD-grafiku, nechtěl jsem pořizovat nic jiného než plné HD, abych si ho tedy naplno užil, když se všude píše, jak je skvělé; i když zároveň vím, že technologie je sotva půlka, hlavní je marketing.
Zdá se, že vánoční nákupy, nezřídka spojené s menší či větší hysterií, u mnoha lidí (o obchodech nemluvě, ty s Vánoci otravují už snad měsíc) propukly naplno. Někteří lidé by asi potřebovali vysvětlit, že Vánoce nejsou lepší nebo horší podle toho, kolik dárků poshánějí a kolik za ně zaplatí, ale že se jejich kvalita odvíjí od něčeho docela jiného. Ovšem jak takové abstrakce vysvětlit národu, který každý svátek a každé volno tráví jen a pouze hloupým nakupováním...? A krom toho - kdo by to měl udělat, kdo by to uměl? Já určitě ne, neuměl bych to.
Tupý konzum - nebo možná dokonce konzum tupců. Z pohledu státu je to ideální situace, protože lidé se definitivně stali jen stádem spotřebitelů, tudíž odvádějí daně a z nich se dá pořídit tolik krásných věcí... třeba vojenské mise a důchody či odměny těm, kteří se kdesi nechají postřelit či rovnou zastřelit (v tom případě následuje odškodnění jejich pozůstalých a dlouhé řečnění o hrdinství, i když hlavní motivací našich hrdinných vojáků jsou výhradně peníze), nová policejní auta (se špatným znakem na kapotě, a tak je bude nutno předělat), nové nesmyslné dopravní značky C15 (zimní výbava) na nesmyslných místech, sociální dávky pro všemožné lemply a podvodníky (často se pak k těm skutečně potřebným ani nedostanou nebo na ně zbývá ostudně málo), prohrané arbitráže, soudní řízení s nepřítomnými (uprchlými) mafiány, v neposlední řadě také předsednictví v Evropské komisi a jiné a jiné takzvané nezbytnosti.
Ano, svět je (někdy) opravdu báječný. Konečně jsme - po dlouhých letech upřímné snahy - úplně zblbli.
17. listopadu 2008
Dnes máme nějaké to výročí, že... Tehdy šlo mimo jiné i o to, aby se všem měřilo stejným metrem, aby byla aspoň nějaká spravedlnost. Jenže to byly sliby, a ty - jak známo - jsou od toho, aby se slibovaly, nikoli plnily. Tato nemilá pravda se týká nejen voleb, ale i třeba vztahu k národnostním i názorovým menšinám. A tak nejnovější rozhodnutí vlády ČR zapadá přesně do tohoto trendu - žádné měření všem a všeho jedním metrem, naopak dvojí metr slaví jeden úspěch za druhým a dost těžko někdo spočítá, kolik těch měřidel vlastně máme...
28. listopadu 2008
Včera mého bratra zcela bez varování kousl cizí pes! Doufám, že nemá vzteklinu (tedy brácha, pes je mi ukradený - ten ať pojde klidně třeba na choleru). Psa nakopnout stihl, majitelku bohužel ne - ta totiž promptně utekla a blbý pes za ní.
Některé věci se konečně vyjasnily - skoro bych řekl, že ty podstatné. Jsem za to opravdu rád. Asi bych měl zase více myslet a méně mluvit (zlaté pravidlo, na něž jsem bohužel nějak pozapomněl), protože to je jediná správná cesta, jak nepáchat nespravedlnosti, které tak hrozně nemám rád... a někdy se jich dopouštím, byť vlastně nechtěně. Rychlé soudy (někdy) bývají špatné. Nikdy jsem tady nejmenoval (a ani to do budoucna nemám v úmyslu), ale tohle je vlastně cosi jako omluva... Omluva adresovaná těm, kteří vědí.
Zatím jsem ji v reálu neviděl, ale už se nemůžu dočkat, až na ni narazím někdy koncem dubna, kdy pojedu kamsi v tričku a bude mi teplo... O čem že to tady mluvím? Vždyť nám přeci zavedli novou značku! Bezpečnost, obava o životy a zdraví občanů, z jejichž daní se takováto vylepšení hradí? Obava ano, ale o pokladnu, do které se sypou pokuty...
Čeká mě poměrně otravný týden... Zítra jdu se třídou na nějaký zeměpisný pořad do KD Ládví, tak doufám, že to přežiju ve zdraví. Nemám rád tyhle akce, kam jde půl školy, protože když se tam někdo nevhodně chová (a mezi 250 studenty se někdo takový spolehlivě najde vždycky), pořadatelé (a hlavně protivné uvaděčky v modrých silonových pláštích) se vždycky tváří, jako že moji studenti se chovají špatně, a proto já za to můžu. Ne, já za to nemůžu, nejsou na dálkové ovládání, jenže to nemá cenu vysvětlovat... Může za to částečně každý jedinec sám, částečně ti, kdo ho vychovali (nebo v tomto případě spíše nevychovali) - tedy hlavně rodina a základní škola. Vychovávat středoškoláky, kterým je 16 až 19? To je trochu pozdě. Takže nevychovávám a ani nebudu.
V úterý se koná první část oslav 40. výročí založení školy. Nese to s sebou dvě víceméně nevábné věci: 1) musím povinně vstoupit do budovy ruské školy, kde se akce koná; 2) mám akci fotografovat - a já tak hrozně nerad fotím reportáže... Ale horší, než fotografovat reportáž, je ta ruská škola, to je bez debat.
Ve středu je čtvrtletní pedagogická rada, po jejím skončení mě čeká ještě Školská rada, a tak se z ústavu vrátím asi až za tmy. A pak že mají učitelé moc volna - to může říct jen ten, kdo o tom nic neví (což zpravidla platí o těch, kteří nejvíc mluví). Ve čtvrtek zas musím vyzkoušet 2 studentky, nově příchozí do třeťáku; musejí vykonat rozdílové zkoušky z moderních dějin, a tak je prostě furt něco.
4. listopadu 2008
Dnes proběhla oslava 40. výročí založení naší OA, akce se konala ve velkém sále ruské školy, kterou máme jen přes ulici. A přestože se mi tam dost výrazně nechtělo (neumím se těšit do domu, kde vše přímo dýchá sovětskými časy, azbukou a "novým" Ruskem alias Mordorem) a nijak jsem se nehrnul ani do fotografování, protože toto není zrovna můj žánr, nakonec to bylo docela fajn, i když to z mé strany vyžadovalo jisté přemáhání - na Rusko jsem nemyslel; když jsem někde narazil na azbuku, dělal jsem, že ji nevidím... A hlavně: účinkující studenti se snažili a určitě přípravám věnovali hodně času i úsilí, divákům se akce evidentně líbila, takže jsem žádné své zábrany a pochyby nedával najevo (ale byly tam) a nechtěl nic nikomu kazit. Některé věci byly i zábavné a povedené, rád uznávám...
Abych to shrnul (nějak moc kecám): fotografie jsou tady a zítra je dám i na školní web. Žádná sláva, žádná krása, jen dokument - já vím. Ale vlastně nikdo nic jiného nechtěl. Takže je snad všechno v pořádku.
10. listopadu 2008
Objevil jsem Maria Stock, někdejší ves česky zvanou Skoky, která bývala důležitým poutním místem, a přestože byli všichni obyvatelé kvůli stavbě vyhnáni, jako by dál žila. Jako by tam pořád někdo byl. Těžko se to popisuje, protože chybějí správná slova. Bohem to nicméně asi nebude, na to jsem moc velký nevěřící pes. Nebo že by přece...?
Další objevená místa jsou - aspoň myslím - také zajímavá, ostatně můžete se o tom postupně přesvědčit, když se podíváte na poslední přidané fotografické série.
Zítra jsou třídní schůzky, což je akce, kterou nemám zrovna rád. Přijdou stejně jen rodiče bezproblémových studentů, zatímco ti, jejichž děti by potřebovaly důraznou domluvu, pár facek nebo rovnou vyhazov ze školy, jako obvykle nepřijdou... Tak to chodí (nebo vlastně nechodí). Každopádně budu ve škole trčet až do večera - ještě že třídní schůzky nejsou třeba každý měsíc ;-).
Raději se podívejte na fotky - kecy jsou stejně většinou k ničemu...
16. listopadu 2008
Tak jsem si - světe, div se! - pořídil nový LCD monitor... Pořád čekám, kde nebo kdy se objeví nějaká zrada (počítal jsem se mezi silné zastánce profesionálních CRT a léta používal ke své plné spokojenosti obrazovky Sony Black Trinitron FD), ale technika a technologie asi zase udělaly pořádný krok dopředu. Takže teď koukám do FullHD monitoru s rozlišením 1920 × 1080 a kontrastem 10.000:1; musím uznat, že je to pohled opravdu hodně příjemný. A když už mám tu HD-grafiku, nechtěl jsem pořizovat nic jiného než plné HD, abych si ho tedy naplno užil, když se všude píše, jak je skvělé; i když zároveň vím, že technologie je sotva půlka, hlavní je marketing.
Zdá se, že vánoční nákupy, nezřídka spojené s menší či větší hysterií, u mnoha lidí (o obchodech nemluvě, ty s Vánoci otravují už snad měsíc) propukly naplno. Někteří lidé by asi potřebovali vysvětlit, že Vánoce nejsou lepší nebo horší podle toho, kolik dárků poshánějí a kolik za ně zaplatí, ale že se jejich kvalita odvíjí od něčeho docela jiného. Ovšem jak takové abstrakce vysvětlit národu, který každý svátek a každé volno tráví jen a pouze hloupým nakupováním...? A krom toho - kdo by to měl udělat, kdo by to uměl? Já určitě ne, neuměl bych to.
Tupý konzum - nebo možná dokonce konzum tupců. Z pohledu státu je to ideální situace, protože lidé se definitivně stali jen stádem spotřebitelů, tudíž odvádějí daně a z nich se dá pořídit tolik krásných věcí... třeba vojenské mise a důchody či odměny těm, kteří se kdesi nechají postřelit či rovnou zastřelit (v tom případě následuje odškodnění jejich pozůstalých a dlouhé řečnění o hrdinství, i když hlavní motivací našich hrdinných vojáků jsou výhradně peníze), nová policejní auta (se špatným znakem na kapotě, a tak je bude nutno předělat), nové nesmyslné dopravní značky C15 (zimní výbava) na nesmyslných místech, sociální dávky pro všemožné lemply a podvodníky (často se pak k těm skutečně potřebným ani nedostanou nebo na ně zbývá ostudně málo), prohrané arbitráže, soudní řízení s nepřítomnými (uprchlými) mafiány, v neposlední řadě také předsednictví v Evropské komisi a jiné a jiné takzvané nezbytnosti.
Ano, svět je (někdy) opravdu báječný. Konečně jsme - po dlouhých letech upřímné snahy - úplně zblbli.
17. listopadu 2008
Dnes máme nějaké to výročí, že... Tehdy šlo mimo jiné i o to, aby se všem měřilo stejným metrem, aby byla aspoň nějaká spravedlnost. Jenže to byly sliby, a ty - jak známo - jsou od toho, aby se slibovaly, nikoli plnily. Tato nemilá pravda se týká nejen voleb, ale i třeba vztahu k národnostním i názorovým menšinám. A tak nejnovější rozhodnutí vlády ČR zapadá přesně do tohoto trendu - žádné měření všem a všeho jedním metrem, naopak dvojí metr slaví jeden úspěch za druhým a dost těžko někdo spočítá, kolik těch měřidel vlastně máme...
28. listopadu 2008
Včera mého bratra zcela bez varování kousl cizí pes! Doufám, že nemá vzteklinu (tedy brácha, pes je mi ukradený - ten ať pojde klidně třeba na choleru). Psa nakopnout stihl, majitelku bohužel ne - ta totiž promptně utekla a blbý pes za ní.
Některé věci se konečně vyjasnily - skoro bych řekl, že ty podstatné. Jsem za to opravdu rád. Asi bych měl zase více myslet a méně mluvit (zlaté pravidlo, na něž jsem bohužel nějak pozapomněl), protože to je jediná správná cesta, jak nepáchat nespravedlnosti, které tak hrozně nemám rád... a někdy se jich dopouštím, byť vlastně nechtěně. Rychlé soudy (někdy) bývají špatné. Nikdy jsem tady nejmenoval (a ani to do budoucna nemám v úmyslu), ale tohle je vlastně cosi jako omluva... Omluva adresovaná těm, kteří vědí.
2. prosince 2008
To se podívejme - tak Jakub má dojem, že málo píšu... Trochu jsem se různě poptal těch několika málo lidí, s nimiž komunikuji (to jsou mimochodem ti, kteří mě ještě stále - z poněkud nepochopitelných důvodů - neposlali do háje), a prý nejen on. A přitom tento web vznikl kvůli fotografiím a moje kecání se přidalo až pak! Nikdy bych nezaložil web jen kvůli samotnému psaní... i když vlastně Live takovým převážně tlachacím webem je - takže jsem právě sám sebe usvědčil z částečné nepravdy, i když prvotním záměrem bylo mít ještě další web s trochu jiným - převážně ovšem také fotografickým - obsahem. Že je to teď jinak, je výsledek souhry jakýchsi náhod.
V souvislosti s psaním mívám dva převažující dojmy: jednak že píšu zbytečně moc, jednak že je to vlastně docela jedno, protože je to stejné, jako kdybych mluvil do zdi (to přece taky nikdo neposlouchá a všem je to jedno). Se mnou je to totiž takzvaně těžký, víte?
4. prosince 2008
Nedávno se mě studenti na jedné suplované hodině ptali, jaké mám plány do budoucna. Nevěděl jsem, až jsem si uvědomil, že asi ani žádné nemám; drtivá většina mých rozhodnutí (bez ohledu na jejich kvalitu) bývá totiž dílem okamžiku, žádné dlouhé plánování nepěstuji. Možná bych měl, říkal jsem si... a tak jsem si naplánoval, že půjdu fotografovat, protože už jsem povážlivě dlouho nebyl. Ne že bych nechtěl, ale tyhle tmavé dny mě štvou - než stihnu opustit školu, dohrabat se domů a vyrazit někam fotografovat, je tma jak v pytli. Vím ovšem o jednom luxusním místě přímo v Praze a pokud nebude víkend provázet nějaké nepoužitelné počasí, rozhodně se tam vypravím. Už abych tam byl! Ostatně - už abych byl kdekoli.
V úterý 2. 12. 2008 se na web podíval stotisící návštěvník, což mi samozřejmě udělalo radost. Nevím, kdo to byl (i když IP adresu znám), ale to je nakonec jedno. Děkuji všem, kteří se na tomto vysokém čísle svými návštěvami mého webu podíleli.
Další novinkou jsou poměrně razantní změny na webu Live, které Microsoft coby jeho vlastník a provozovatel bez varování provedl. Včera web fungoval špatně (někdy nefungoval vůbec), ale jak jsem dnes zjistil důkladným proklikáním, už je vše v pořádku. Jsem spokojen. A ti, kteří chtěli, abych víc psal, snad budou spokojeni také, i když žádné epopeje psát nehodlám ;-). To spíš jen takové menší věci jako obvykle, i když se nezříkám ani knížek a všeho dalšího. Musí to ale přijít samo, psaní pro psaní je zoufalství a taky mimochodem nuda pro obě strany, tedy pro autora i případného čtenáře.
9. prosince 2008
Jakýmsi podivným řízením osudu jsem dnes diskutoval o politice - nicméně ne o tom, jestli strana A je lepší nebo horší než strana B (obě a všechny stojí za to samé), ale jaksi obecně o politice coby prosředí. Nějak jsme si nerozuměli, ale to nevadí, protože znepokojovat se kvůli něčemu takovému jako politika, to je opravdu plýtvání časem, energií a vším možným i nemožným dalším. Napsal jsem pak odpoledne Jakubovi dopis a zařadil ho coby číslo 12 do svých Víceméně otevřených dopisů - jednak proto, abych vysvětlil, co jsem nestačil, jednak proto, abych nic podobného už nikdy znovu vysvětlovat nemusel. Tímto jsou politické otázky na tomto webu definitivně uzavřeny. Možnou výjimku uděluji pouze a výhradně sám sobě pro případ, že bych si někdy opět chtěl zanadávat, což se nepochybně stane, až zase někdo vymyslí něco chytrého tak, že se neudržím; v této zemi, potažmo v celé báječné EU, to nemůže a nebude trvat dlouho.
Další novinky jsou podstatnější (alespoň pro mě určitě). Zdálo se mi o podivných schodech, které jsem objevil o víkendu; v kombinaci s tím, že zrovna ve třeťáku mluvíme o Kafkovi, je to poměrně vydatný materiál, abych tak řekl. Chodil jsem po schodech a četl z nich nápisy psané zcela nepochopitelným písmem a jazykem, ještě nepochopitelnější však bylo, že jsem jim rozuměl. Co tam ale bylo, to tedy nevím - natolik nemám v oblibě literární realismus, že mi paměť v tomto bodu zcela odpírá pomoc. Škoda.
Přemýšlím, že bych si pořídil zase nějakou novou hračku, ovšem dostal jsem se do podivné situace: nevím, co bych měl chtít, neboť vše, co (snad) potřebuji, buď mám, nebo se to nedá koupit. Něco vymyslím, to zase žádný strach...
13. prosince 2008
Je ohavné počasí - buď sněží, nebo sníh taje v břečku, ve městě obzvláště ohavnou. A tak jsem se v rozporu se svými plány nikam nevypravil fotografovat, jen jsem ráno šel do obchodu, správněji supermarketu, abych nakoupil superrohlíky, superchleba, supersalám a supersýr. Zdarma jsem navíc obdržel superkalendář na superrok 2009, ovšem kalendář se mi nevešel do tašky, a tak zmokl a byl supermokrý. Zkrátka, bylo to jedinečné superráno.
Mimoto jsem přemýšlel o tématickém plánu nového předmětu "Média a komunikace", který bych chtěl učit (snad jsem vymyslel něco, co bude pro čtvrťáky zajímavé i přínosné) a který by mě bavil. Také jsem spal a četl - měl jsem tedy sobotu přímo třeskutě intelektuální; až na ten nákup žvance, ovšem jíst se aspoň někdy musí, za což se všem filosofům hluboce a poníženě omlouvám.
Večer - z nedostatku jiných dostatečně intelektuálních podnětů - jsem si naordinoval televizi. Běda mi, bylo to hrozné. Díval jsem se totiž na vyhlášení Českého slavíka 2008. Už dlouho jsem se u TV tak nevztekal, a to dokonce ani u zpráv, i když ty bývají mimořádně nasírací. Jdu spát nebo aspoň ležet - a superden končí, pánbůh zaplať za ty dary.
16. prosince 2008
Pořídil jsem nějaké ty hračky... Domů se mi nastěhovala barevná laserová tiskárna Samsung, protože moje letitá černobílá laserovka HP tvrdošíjně odmítala pracovat s Windows Vista. Nic jsem proti ní neměl, ale když postavila si hlavu, nedalo se nic dělat, rozumná domluva s ní nebyla. A tak tedy můžu tisknout barevně v rozlišení 2400 × 600 dpi, což je myslím dost slušné. Ne že bych byl nějaký fanatický tiskař, ale PC bez tiskárny je trochu nemohoucí... a to nemám rád.
Druhou hračkou je paměťová karta CF SanDisk Extreme IV 4GB (40MB/s), což je svou rychlostí konečně důstojný partner pro D300. Potěšila mě její tepelná odolnost; spolehlivě prý funguje od -25°C až do 85°C, čímž je tedy mnohem odolnější než já... Je vodotěsná a poměrně dost odolná proti otřesům, ovšem koupat ani házet na zem ji nehodlám. Některým věcem a informacím je lépe věřit bez zkoušení.
Ve škole meleme z posledního, což znamená, že všichni - jak žáci, tak učitelé - se těší na Vánoce a prázdniny, takže s nikým není zrovna rozumná řeč. Nepřeháním to, protože i kdybych se pustil do něčeho důležitého a zásadního (a nějakým zázrakem přemohl pasivní rezistenci studentstva), musel bych to v lednu vykládat znovu, to je mi naprosto jasné...
Dnes se konal sraz mé bývalé třídy (té "první, kterou jsem dovedl k maturitě", jak mi napsali na podpisové tablo), ale nějak jsem tam nešel. Většinou nějak nechodím; ne že bych proti těm lidem něco měl, ale mnohem raději potkám každého zvlášť nebo alespoň nějakou menší skupinku. Akce typu všichni mluví, nikdo neposlouchá mě opravdu nebaví, nemůžu si pomoct. Nějak špatně to snáším, společenská koverzace mi opravdu nejde. Třeba některý z důvodů vyplyne z mírně potrhlé mini-literatury: Co mám a nemám rád.
19. prosince 2008
Všichni se před Vánoci mohou uštvat, ale já ne - Vánoce nemají být uštvané... Samozřejmě také nakupuji dárky, ale také se je snažím vyrobit vlastními silami, aspoň některé... A tak jsem probral a prohlédl staré fotografie z prvních let Paladixu, trochu je remixoval a umístil několik alb na Windows Live. Krom toho jsem tamtéž umístil i takový top výběr, ovšem s vědomím, že možná jindy bych vybral docela jiné fotografie (a Vy možná také). Vše je shrnuto v tomto článku. K výše uvedenému ještě musím dodat, že i nadále zůstává tento web mým hlavním působištěm a Live je jakousi nadstavbou - a tak to i zůstane (odpověď pro ty, kteří měli obavu o stránky, na nichž se právě nacházíte).
Nefotografickou novinkou je to, že jsem viděl film O rodičích a dětech podle knížky Emila Hakla (obojí výborné), sešel se včera s paní Blankou S., která mi půjčila knihu Milostný dopis klínovým písmem (prý také vynikající) a věnovala 3 krabičky sirek The Scissors, The Key a The Pipe; už brzo budou velmi vzácné, neb sirkárna Solo Sušice je zavřená a sirky budou už jen z Asie (dokud je EU z nějakého potrhlého důvodu nezakáže nadobro). V budoucnu nebudou vůbec... Děkuji moc za knížku, sirky a rozhovor (snad jsem neplkal nějaké kraviny!) a doufám, že se Vám bude líbit film, který jsem přinesl.
Dále jsem konečně dospěl ke konci úvah, zda si pořídit či nepořídit digitální kompakt. Pořídit, zní závěr - a tak se mnou ode dneška bydlí (a chodí ven) malý kovový Sony DSC-W120, který se stal vítězem mého zdlouhavého konkurzu, který někdy vypadal jako neřešitelný problém... Proč vůbec kompakt, když mám zrcadlovky a hromadu objektivů? A když už, proč ne Nikon? Protože proto, abyste věděli :-)
22. prosince 2008
Tak se mě někteří lidé ptali, jak prý se mám. No... - co na to říct, když není jisté, jestli tazatel chce slyšet opravdu odpověď s nějakým obsahem, nebo raději bezpečné fráze, které se v takovýchto situacích říkají. Jak se to pozná? Že by podle toho, kdo se ptá? Ani to ale není zaručené rozlišovadlo...
Kdysi dávno mi jeden spolužák, kterého jsem neměl rád a který neměl rád mě, řekl, že o sobě mluví jen hlupáci - a že já o sobě mluvím pořád (jenže o to dělal taky, o čem taky jiném mluvit?), tím pádem jsem tedy blbec. A pak jsem četl knížky Zdeňka Zapletala a ten naopak tvrdil, že dobře a důvěryhodně lze mluvit (psát) jen o sobě, o svých pocitech, zkušenostech, zážitcích... Tomu věřím; nakonec i když mluvím o nějaké knížce, filmu, zážitku nebo o jakékoli věci či osobě, vždycky se přece snažím sdělit, jak to vnímám já... A není přece zrovna originální ani přínosné opakovat cizí slova, cizí činy.
Takže jak se tedy mám? "Nestěžuju si..." - fuj, fráze... tak jinak: mám se tak, že vlastně není žádný podstatný důvod si stěžovat (což neznamená, že si nestěžuji, naopak), nic mi nechybí (většinou, někdy mi chybí docela všechno) a tak dále. Mám se různě, mění se to. Docela z duše mi mluví písnička od kapely Kryštof, kterou si teď pouštím pořád dokola:
Tak nějak málo tančím,
zpívám, brečím, líbám,
marně si hledám tep,
jsem prý dospělý a to je svět,
když je ti přes třicet...
No jo, tak nějak se mám. Mám se tak, že někdy slova "nějak málo" znamenají "vůbec ne". Ani mi to nepřipadá nepatřičné, ostatně netančím ani v sebeobraně... a to ostatní... nějak jsem se do toho zamotal... nevím - jsem prý dospělý a to je svět a je mi přes třicet...
Jo - abych nezapomněl - mějte se hezky, ať už to znamená cokoli.
29. prosince 2008
Sleduji, jak hlasujete v poslední letošní anketě, jaký byl rok 2008. Sám nevím, jak bych ho zhodnotil, skoro bych řekl, že bych sám pro sebe potřeboval anketu s nějakými jinými možnostmi, ale nejsem schopen je vymyslet, protože by byly asi každý den jiné, někdy i několikrát denně...
Vánoce byly u nás opravdu pěkné. Nikdo totiž fanaticky nenakupoval, nevytahoval se, jak že drahé dárky někomu dal... a to je moc dobře. Byla u nás babička a na Štěpána taky Kačenka, byli jsme tady takříkajíc spolu a to je fajn, a to prosím říkám přesto, že jakékoli akce tzv. širší rodiny z celého srdce nesnáším. Tohle ovšem byla rodina takzvaně užší a s těmi jsem rád. Kapra ani cukroví jsem nejedl, vlastně vůbec jsem se nepřejídal a neopíjel, takže domácí Vánoce skutečně neměly chybu. Vyjmenovávat, co jsem dostal, opravdu nebudu - jednak to nikoho nezajímá (proč by taky mělo), jednak do toho vlastně ani nikomu nic není.
Něco mi ale přece jen na Vánocích, resp. na konci roku, přece jen vadí (to bych ani nebyl já, že) - a sice že mi někteří lidé, které znám opravdu dlouho, ani neodpověděli na přání, které jsem jim poslal; a jsou to přesně ti, o kterých bych si to nikdy nebyl myslel. Mrzí mě to, to víte, ale vnucovat se tedy nikomu nebudu. A pak jsem dostal taky několik "PF", kde bylo přání veselých Vánoc a šťastného nového roku a hned po něm něco, co by ode mě chtěli (třeba poradit s výběrerm foťáku, něco s počítačem apod.). Nechápu, proč to dotyční nemohli aspoň rozdělit do 2 mailů... ale co se namáhat, že? Asi to je nějaký kšeft: já tobě přání, ty mně okamžitou pomoc - no fuj... Tak taková přání, vážení a milí, si laskavě strčte někam! A to myslím docela vážně, taková přání mi fakt nepište. Nebo mi nepište žádná, to bude asi nejlepší.
Toto je asi poslední zápis roku 2008. Nebo možná celkově - přece nevíme dne ani hodiny... Jestli bude o čem a také komu psát, jestli mi to půjde, budu v tom snad pokračovat.
Na závěr bych rád poděkoval všem čtenářům (ani nevím, kolik jich vlastně je) za přízeň (nebo možná návštěvu, nehodí se být pyšný a hned si myslet, že kdo přijde, je hned a navždy příznivec) a výdrž a s přáním něčeho dobrého do dalšího roku bych se s dovolením rozloučil, i když mě nenapadá vhodný pozdrav... třeba nashledanou nebo naviděnou a případně také sbohem (to jak chcete).
31. prosince 2008
Odvolávám, co jsem řekl předevčírem - teprve toto je poslední zápis. Ona změna nastala poté, co jsem v odpověď na e-mail, který jsem dostal, na jeden zátah a nějak samovolně napsal víceméně otevřený dopis číslo 14 - nějak jsem si nemohl pomoci. Jeho přesahem a pokračováním je i nový odstavec v části kdo jsem - ten poslední.
To se podívejme - tak Jakub má dojem, že málo píšu... Trochu jsem se různě poptal těch několika málo lidí, s nimiž komunikuji (to jsou mimochodem ti, kteří mě ještě stále - z poněkud nepochopitelných důvodů - neposlali do háje), a prý nejen on. A přitom tento web vznikl kvůli fotografiím a moje kecání se přidalo až pak! Nikdy bych nezaložil web jen kvůli samotnému psaní... i když vlastně Live takovým převážně tlachacím webem je - takže jsem právě sám sebe usvědčil z částečné nepravdy, i když prvotním záměrem bylo mít ještě další web s trochu jiným - převážně ovšem také fotografickým - obsahem. Že je to teď jinak, je výsledek souhry jakýchsi náhod.
V souvislosti s psaním mívám dva převažující dojmy: jednak že píšu zbytečně moc, jednak že je to vlastně docela jedno, protože je to stejné, jako kdybych mluvil do zdi (to přece taky nikdo neposlouchá a všem je to jedno). Se mnou je to totiž takzvaně těžký, víte?
4. prosince 2008
Nedávno se mě studenti na jedné suplované hodině ptali, jaké mám plány do budoucna. Nevěděl jsem, až jsem si uvědomil, že asi ani žádné nemám; drtivá většina mých rozhodnutí (bez ohledu na jejich kvalitu) bývá totiž dílem okamžiku, žádné dlouhé plánování nepěstuji. Možná bych měl, říkal jsem si... a tak jsem si naplánoval, že půjdu fotografovat, protože už jsem povážlivě dlouho nebyl. Ne že bych nechtěl, ale tyhle tmavé dny mě štvou - než stihnu opustit školu, dohrabat se domů a vyrazit někam fotografovat, je tma jak v pytli. Vím ovšem o jednom luxusním místě přímo v Praze a pokud nebude víkend provázet nějaké nepoužitelné počasí, rozhodně se tam vypravím. Už abych tam byl! Ostatně - už abych byl kdekoli.
V úterý 2. 12. 2008 se na web podíval stotisící návštěvník, což mi samozřejmě udělalo radost. Nevím, kdo to byl (i když IP adresu znám), ale to je nakonec jedno. Děkuji všem, kteří se na tomto vysokém čísle svými návštěvami mého webu podíleli.
Další novinkou jsou poměrně razantní změny na webu Live, které Microsoft coby jeho vlastník a provozovatel bez varování provedl. Včera web fungoval špatně (někdy nefungoval vůbec), ale jak jsem dnes zjistil důkladným proklikáním, už je vše v pořádku. Jsem spokojen. A ti, kteří chtěli, abych víc psal, snad budou spokojeni také, i když žádné epopeje psát nehodlám ;-). To spíš jen takové menší věci jako obvykle, i když se nezříkám ani knížek a všeho dalšího. Musí to ale přijít samo, psaní pro psaní je zoufalství a taky mimochodem nuda pro obě strany, tedy pro autora i případného čtenáře.
9. prosince 2008
Jakýmsi podivným řízením osudu jsem dnes diskutoval o politice - nicméně ne o tom, jestli strana A je lepší nebo horší než strana B (obě a všechny stojí za to samé), ale jaksi obecně o politice coby prosředí. Nějak jsme si nerozuměli, ale to nevadí, protože znepokojovat se kvůli něčemu takovému jako politika, to je opravdu plýtvání časem, energií a vším možným i nemožným dalším. Napsal jsem pak odpoledne Jakubovi dopis a zařadil ho coby číslo 12 do svých Víceméně otevřených dopisů - jednak proto, abych vysvětlil, co jsem nestačil, jednak proto, abych nic podobného už nikdy znovu vysvětlovat nemusel. Tímto jsou politické otázky na tomto webu definitivně uzavřeny. Možnou výjimku uděluji pouze a výhradně sám sobě pro případ, že bych si někdy opět chtěl zanadávat, což se nepochybně stane, až zase někdo vymyslí něco chytrého tak, že se neudržím; v této zemi, potažmo v celé báječné EU, to nemůže a nebude trvat dlouho.
Další novinky jsou podstatnější (alespoň pro mě určitě). Zdálo se mi o podivných schodech, které jsem objevil o víkendu; v kombinaci s tím, že zrovna ve třeťáku mluvíme o Kafkovi, je to poměrně vydatný materiál, abych tak řekl. Chodil jsem po schodech a četl z nich nápisy psané zcela nepochopitelným písmem a jazykem, ještě nepochopitelnější však bylo, že jsem jim rozuměl. Co tam ale bylo, to tedy nevím - natolik nemám v oblibě literární realismus, že mi paměť v tomto bodu zcela odpírá pomoc. Škoda.
Přemýšlím, že bych si pořídil zase nějakou novou hračku, ovšem dostal jsem se do podivné situace: nevím, co bych měl chtít, neboť vše, co (snad) potřebuji, buď mám, nebo se to nedá koupit. Něco vymyslím, to zase žádný strach...
13. prosince 2008
Je ohavné počasí - buď sněží, nebo sníh taje v břečku, ve městě obzvláště ohavnou. A tak jsem se v rozporu se svými plány nikam nevypravil fotografovat, jen jsem ráno šel do obchodu, správněji supermarketu, abych nakoupil superrohlíky, superchleba, supersalám a supersýr. Zdarma jsem navíc obdržel superkalendář na superrok 2009, ovšem kalendář se mi nevešel do tašky, a tak zmokl a byl supermokrý. Zkrátka, bylo to jedinečné superráno.
Mimoto jsem přemýšlel o tématickém plánu nového předmětu "Média a komunikace", který bych chtěl učit (snad jsem vymyslel něco, co bude pro čtvrťáky zajímavé i přínosné) a který by mě bavil. Také jsem spal a četl - měl jsem tedy sobotu přímo třeskutě intelektuální; až na ten nákup žvance, ovšem jíst se aspoň někdy musí, za což se všem filosofům hluboce a poníženě omlouvám.
Večer - z nedostatku jiných dostatečně intelektuálních podnětů - jsem si naordinoval televizi. Běda mi, bylo to hrozné. Díval jsem se totiž na vyhlášení Českého slavíka 2008. Už dlouho jsem se u TV tak nevztekal, a to dokonce ani u zpráv, i když ty bývají mimořádně nasírací. Jdu spát nebo aspoň ležet - a superden končí, pánbůh zaplať za ty dary.
16. prosince 2008
Pořídil jsem nějaké ty hračky... Domů se mi nastěhovala barevná laserová tiskárna Samsung, protože moje letitá černobílá laserovka HP tvrdošíjně odmítala pracovat s Windows Vista. Nic jsem proti ní neměl, ale když postavila si hlavu, nedalo se nic dělat, rozumná domluva s ní nebyla. A tak tedy můžu tisknout barevně v rozlišení 2400 × 600 dpi, což je myslím dost slušné. Ne že bych byl nějaký fanatický tiskař, ale PC bez tiskárny je trochu nemohoucí... a to nemám rád.
Druhou hračkou je paměťová karta CF SanDisk Extreme IV 4GB (40MB/s), což je svou rychlostí konečně důstojný partner pro D300. Potěšila mě její tepelná odolnost; spolehlivě prý funguje od -25°C až do 85°C, čímž je tedy mnohem odolnější než já... Je vodotěsná a poměrně dost odolná proti otřesům, ovšem koupat ani házet na zem ji nehodlám. Některým věcem a informacím je lépe věřit bez zkoušení.
Ve škole meleme z posledního, což znamená, že všichni - jak žáci, tak učitelé - se těší na Vánoce a prázdniny, takže s nikým není zrovna rozumná řeč. Nepřeháním to, protože i kdybych se pustil do něčeho důležitého a zásadního (a nějakým zázrakem přemohl pasivní rezistenci studentstva), musel bych to v lednu vykládat znovu, to je mi naprosto jasné...
Dnes se konal sraz mé bývalé třídy (té "první, kterou jsem dovedl k maturitě", jak mi napsali na podpisové tablo), ale nějak jsem tam nešel. Většinou nějak nechodím; ne že bych proti těm lidem něco měl, ale mnohem raději potkám každého zvlášť nebo alespoň nějakou menší skupinku. Akce typu všichni mluví, nikdo neposlouchá mě opravdu nebaví, nemůžu si pomoct. Nějak špatně to snáším, společenská koverzace mi opravdu nejde. Třeba některý z důvodů vyplyne z mírně potrhlé mini-literatury: Co mám a nemám rád.
19. prosince 2008
Všichni se před Vánoci mohou uštvat, ale já ne - Vánoce nemají být uštvané... Samozřejmě také nakupuji dárky, ale také se je snažím vyrobit vlastními silami, aspoň některé... A tak jsem probral a prohlédl staré fotografie z prvních let Paladixu, trochu je remixoval a umístil několik alb na Windows Live. Krom toho jsem tamtéž umístil i takový top výběr, ovšem s vědomím, že možná jindy bych vybral docela jiné fotografie (a Vy možná také). Vše je shrnuto v tomto článku. K výše uvedenému ještě musím dodat, že i nadále zůstává tento web mým hlavním působištěm a Live je jakousi nadstavbou - a tak to i zůstane (odpověď pro ty, kteří měli obavu o stránky, na nichž se právě nacházíte).
Nefotografickou novinkou je to, že jsem viděl film O rodičích a dětech podle knížky Emila Hakla (obojí výborné), sešel se včera s paní Blankou S., která mi půjčila knihu Milostný dopis klínovým písmem (prý také vynikající) a věnovala 3 krabičky sirek The Scissors, The Key a The Pipe; už brzo budou velmi vzácné, neb sirkárna Solo Sušice je zavřená a sirky budou už jen z Asie (dokud je EU z nějakého potrhlého důvodu nezakáže nadobro). V budoucnu nebudou vůbec... Děkuji moc za knížku, sirky a rozhovor (snad jsem neplkal nějaké kraviny!) a doufám, že se Vám bude líbit film, který jsem přinesl.
Dále jsem konečně dospěl ke konci úvah, zda si pořídit či nepořídit digitální kompakt. Pořídit, zní závěr - a tak se mnou ode dneška bydlí (a chodí ven) malý kovový Sony DSC-W120, který se stal vítězem mého zdlouhavého konkurzu, který někdy vypadal jako neřešitelný problém... Proč vůbec kompakt, když mám zrcadlovky a hromadu objektivů? A když už, proč ne Nikon? Protože proto, abyste věděli :-)
22. prosince 2008
Tak se mě někteří lidé ptali, jak prý se mám. No... - co na to říct, když není jisté, jestli tazatel chce slyšet opravdu odpověď s nějakým obsahem, nebo raději bezpečné fráze, které se v takovýchto situacích říkají. Jak se to pozná? Že by podle toho, kdo se ptá? Ani to ale není zaručené rozlišovadlo...
Kdysi dávno mi jeden spolužák, kterého jsem neměl rád a který neměl rád mě, řekl, že o sobě mluví jen hlupáci - a že já o sobě mluvím pořád (jenže o to dělal taky, o čem taky jiném mluvit?), tím pádem jsem tedy blbec. A pak jsem četl knížky Zdeňka Zapletala a ten naopak tvrdil, že dobře a důvěryhodně lze mluvit (psát) jen o sobě, o svých pocitech, zkušenostech, zážitcích... Tomu věřím; nakonec i když mluvím o nějaké knížce, filmu, zážitku nebo o jakékoli věci či osobě, vždycky se přece snažím sdělit, jak to vnímám já... A není přece zrovna originální ani přínosné opakovat cizí slova, cizí činy.
Takže jak se tedy mám? "Nestěžuju si..." - fuj, fráze... tak jinak: mám se tak, že vlastně není žádný podstatný důvod si stěžovat (což neznamená, že si nestěžuji, naopak), nic mi nechybí (většinou, někdy mi chybí docela všechno) a tak dále. Mám se různě, mění se to. Docela z duše mi mluví písnička od kapely Kryštof, kterou si teď pouštím pořád dokola:
Tak nějak málo tančím,
zpívám, brečím, líbám,
marně si hledám tep,
jsem prý dospělý a to je svět,
když je ti přes třicet...
No jo, tak nějak se mám. Mám se tak, že někdy slova "nějak málo" znamenají "vůbec ne". Ani mi to nepřipadá nepatřičné, ostatně netančím ani v sebeobraně... a to ostatní... nějak jsem se do toho zamotal... nevím - jsem prý dospělý a to je svět a je mi přes třicet...
Jo - abych nezapomněl - mějte se hezky, ať už to znamená cokoli.
29. prosince 2008
Sleduji, jak hlasujete v poslední letošní anketě, jaký byl rok 2008. Sám nevím, jak bych ho zhodnotil, skoro bych řekl, že bych sám pro sebe potřeboval anketu s nějakými jinými možnostmi, ale nejsem schopen je vymyslet, protože by byly asi každý den jiné, někdy i několikrát denně...
Vánoce byly u nás opravdu pěkné. Nikdo totiž fanaticky nenakupoval, nevytahoval se, jak že drahé dárky někomu dal... a to je moc dobře. Byla u nás babička a na Štěpána taky Kačenka, byli jsme tady takříkajíc spolu a to je fajn, a to prosím říkám přesto, že jakékoli akce tzv. širší rodiny z celého srdce nesnáším. Tohle ovšem byla rodina takzvaně užší a s těmi jsem rád. Kapra ani cukroví jsem nejedl, vlastně vůbec jsem se nepřejídal a neopíjel, takže domácí Vánoce skutečně neměly chybu. Vyjmenovávat, co jsem dostal, opravdu nebudu - jednak to nikoho nezajímá (proč by taky mělo), jednak do toho vlastně ani nikomu nic není.
Něco mi ale přece jen na Vánocích, resp. na konci roku, přece jen vadí (to bych ani nebyl já, že) - a sice že mi někteří lidé, které znám opravdu dlouho, ani neodpověděli na přání, které jsem jim poslal; a jsou to přesně ti, o kterých bych si to nikdy nebyl myslel. Mrzí mě to, to víte, ale vnucovat se tedy nikomu nebudu. A pak jsem dostal taky několik "PF", kde bylo přání veselých Vánoc a šťastného nového roku a hned po něm něco, co by ode mě chtěli (třeba poradit s výběrerm foťáku, něco s počítačem apod.). Nechápu, proč to dotyční nemohli aspoň rozdělit do 2 mailů... ale co se namáhat, že? Asi to je nějaký kšeft: já tobě přání, ty mně okamžitou pomoc - no fuj... Tak taková přání, vážení a milí, si laskavě strčte někam! A to myslím docela vážně, taková přání mi fakt nepište. Nebo mi nepište žádná, to bude asi nejlepší.
Toto je asi poslední zápis roku 2008. Nebo možná celkově - přece nevíme dne ani hodiny... Jestli bude o čem a také komu psát, jestli mi to půjde, budu v tom snad pokračovat.
Na závěr bych rád poděkoval všem čtenářům (ani nevím, kolik jich vlastně je) za přízeň (nebo možná návštěvu, nehodí se být pyšný a hned si myslet, že kdo přijde, je hned a navždy příznivec) a výdrž a s přáním něčeho dobrého do dalšího roku bych se s dovolením rozloučil, i když mě nenapadá vhodný pozdrav... třeba nashledanou nebo naviděnou a případně také sbohem (to jak chcete).
31. prosince 2008
Odvolávám, co jsem řekl předevčírem - teprve toto je poslední zápis. Ona změna nastala poté, co jsem v odpověď na e-mail, který jsem dostal, na jeden zátah a nějak samovolně napsal víceméně otevřený dopis číslo 14 - nějak jsem si nemohl pomoci. Jeho přesahem a pokračováním je i nový odstavec v části kdo jsem - ten poslední.