10. července 2007
Tak jsem zpět v Praze. Včera jsem měl - přestože jsou prázdniny - pracovní den; jeho větší část zabrala práce v LOKu, kde se starám o počítače. Poté jsem se musel odměnit, a tak jsem si koupil nové boty a červenou outdoor bundu Alpine PRO. Ta červená věc má tepelnou a vlhkostní membránu, podlepené švy atd. a přitom je lehká a prodyšná; kdybych vydržel to (a navíc při nízké hmotnosti), co červená bunda, asi bych už nepotřeboval střechu nad hlavou...
Od 5. do 8. 7. jsme byli s bráchou a Lenkou na dlouhém výletě po jihozápadní Moravě a jihovýchodních Čechách, pohybovali jsme se mezi Pelhřimovem, Telčí, Slavonicemi a Jemnicí. Bylo to vynikající, jen počasí by se bývalo nemuselo první 2 dny chovat tak ohavně. I přesto se mi podařilo leccos vyfotografovat (můžete vidět ve Fotografiích nebo Novinkách). Jeli jsme modrým Fordem, který se choval velmi slušně. Neřídil jsme ani metr, takže jsem si mohl dávat i pivo. Jenže...
První den bych nazval dnem hnusného počasí a odporných piv. Pršelo každou chvíli, přesto většinou tehdy, když jsme byli v autě nebo někde pod střechou. V Pelhřimově jsme zakoupili místní pivo Poutník; už to nikdy neudělám, to si radši dám vodu z louže. Děsný zážitek! Pivovar, který "umí" uvařit horší ležák než desítku (přičemž i ta desítka byla hnus a hrůza čínská), by snad měli zbourat. Obědvali jsme v Telči (dal jsem si k jídlu Starobrno 11°, což byla také fatální chyba - bylo mi po něm nedobře, i když jsem vypil jen 1 a ještě ne celé), kde jsme také 2 dny spali v turistické ubytovně na volejbalovém hřišti; vypadalo to tam jako v hornické ubytovně na Donbasu, ale střechu nad hlavou jsme měli, takže žádný problém.
Celé ty 4 dny dny jsem měl neodbytný pocit, že jsem obětí brněnské invaze. Skoro všude měli Starobrno (tisíckrát FUJ) a opravdu všude byla auta s "B" na značce - obojí je dost nesnesitelné: po telčské zkušenosti vím, že Starobrno je nepoživatelný mok (věděl jsem to tedy už dřív, ale byl jsem optimista a chtěl jsem mu dát šanci, že se třeba zlepšilo; nezlepšilo), takže mi stačilo vidět vývěsní štít a už mi nebylo dobře, ty řeči typu "tož, děcka" apod. se taky nedají snést a o řidičském "umění" béčkařů nemá cenu ani mluvit. Nejspíš tam mají jiná pravidla (nebo dost možná žádná).
Samozřejmě je třeba brát výše uvedený brněnský rozbor s dost velkou rezervou. Jistě existují výjimky a díky nim i rozumní Brňáci. Ale prostě je nějak nepotkávám... Naopak zcela zásadně (a bez rezervy!) trvám na tom, že Starobrno je otřesný nápoj. Mimochodem - děsných piv je hodně (rychle a namátkou: humus numero uno veškeré produkty Starobrno, i jejich licenční Zlatý Bažant, který se od té doby v Čechách nedá pít, havlíčkobrodský Rebel, pelhřimovský Poutník, veškeré produkty pivovaru Nová Paka, mimo Mušketýra všechno z Krušovic... mám pokračovat?), dokonce snad až příliš na to, jak jsme malá země. Ale někdo ta bahna kupovat musí (jinak by přece pivovary zkrachovaly stejně jako děčínský pivovar, kde se vařil např. jedovatý Kapitán - ten zkrachoval prakticky hned po odchodu sovětských okupantů, protože z "našich" to nikdo nepil); a když si je někdo koupí, pak je asi ochoten je i pít... Ale co, ať každý pije co chce, ne?
Za 4 dny jsme toho viděli hodně: Pelhřimov, Roštejn, Telč, Jemnici, Jaroměřice nad Rokytnou, Třebíč, Český Rudolec, Pfaffenschlag, Slavonice, Brtnici, Rokštejn a Polnou. Určitě se hodně z toho ocitne zde na webu, dnes dávám první část.
Venku je zima a ošklivo, a tak nemusím nic - a nemám pocit, že mi venku něco uteče. Prázdniny teprve začínají.

16. července 2007
Dvě poslední věty z předchozího zápisu už neplatí - není zima ani ošklivo (naopak je vedro a až příliš "hezky") a prázdniny už nezačínají, i když jsou stále ještě daleko před svou polovinou.
Včera padl teplotní rekord (na Klementinu bylo 35,8°C!) a dnes má být ještě hůř, prý až 39°. To mě asi zabije. Jedniný nápad, který se mi zdá zrealizovatelný, je vypravit se na pořádně dlouhou okružní jízdu metrem. Doma máme sice snesitelně (starý poctivý cihlový dům prostě ničím nenahradíš), ale nechci být v domácím vězení. Ovšem ven...
Jinak není nového prakticky nic - je opravdu okurková sezóna: většina lidí odjela, někteří pracují (to nechápu :-)) atp. Napíšu-li někomu mail, většinou neodpoví. Hnusné. Skoro bych řekl, že nemám co dělat, ale připadá mi to trochu jako ostuda, tak to zatím tajím, abych - až se něco objeví - to mohl kdykoli zapřít...
V pátek jsme byli hrát. Na sídliště Kamýk, resp. do hospody Tempo (obojí dost děsné a ještě navíc daleko), jsme se dostavili s Lukášem v již klasickém dopravním prostředku (největší verze dodávky Mercedes-Benz Sprinter s německou značkou) - zase jako na raftech jsme byli z Landshutu. Vybalili jsme a zadrátovali, přičemž jsme si říkali, jak to bylo fajn, když se jen vybalila kytara nebo basa z futrálu a hotovo, žádná komba, efekty, kabely... Máme jaksi pořád víc a víc věcí - aspoň že z toho taky leze víc a víc zvuku. Málo muziky za hodně peněz, to by v tomto případě bylo mimořádné smutné úsloví...
Hrálo se v takové podivné a unikátní sestavě - Lukáš (stará známá firma, ten mě tam vytáhl a celé to vlastně "upekl"), Petr (takový dvanáctistrunný dělník doprovodu, s kterým už jsem párkrát hrál), Vojta (starší pán, který si dá brýle na čelo a na své kytaře Seagull vykouzlí neuvěřitelné věci)... a já. Vojtěcha jsem viděl prvně v životě, ale hrálo nám to spolu jedinečně - musím nás prostě pochválit... Jsem ze všch zúčastněných nejmladší, a tak to lze přičíst na vrub mé mladické nerozvážnosti :-)
Zato Petr byl nějaký naštvaný, protože se akce nevyvíjela tak, jak je zvyklý - normálně to vypadá tak, že Petr nalistuje v jednom ze svých asi 15 zpěvníků píseň, ohlásí název a tóninu a jede se. Jenže teď to bylo docela jinak - hrál jsem já a Vojta za vydatné pomoci Lukáše, který jakožto řidič pil pivo s volantem, basoval jak o život a neustále vykřikoval, ať nepřestáváme a tak, zatímco Petr, který je na své "domácí scéně" zvyklý na pocit hlavní hvězdy, se očividně nebavil a štvali jsme ho asi hodně. Ani moc nehrál. Ale: můžu já za to, že nezahraje jedinou písničku bez papíru, že nezazpívá jediný text zpaměti, že zásadně a nikdy neimprovizuje? Zabalil to první a tvářil se jak kakabus - takže na této scéně jsem asi skončil, ovšem ani mi to moc nevadí. I tak za to ta 6 a půl hodiny trvající improvizace (co jiného můžete, když hrajete s někým prvně v životě?) stála, to zas jo. S Vojtou a Lukášem bych si příležitostně zahrál zas. S Lukášem a Filipem kdykoli, protože přece jen Trijo je moje milá malá skupinka...
Byla tam ještě jedna zvláštní věc: posluchači. V hospodě byli různí lidé - od nagelovaných frajírků ve značkových hadrech (kteří na nás dokonale házeli bobek, jenže nám to ještě mnohem víc bylo úplně jedno, takže nakonec zklamaně odtáhli) přes manželské páry zpívající s námi (většinou falešně) různé vykopávky, kterými jsme prokládali takříkajíc šťavnatější kousky, až po dredařský spolek individuí s piercingy a v kapsáčích. Zvláštním znakem této skupiny bylo, že (většinou dokud nepromluvili) naprosto nebylo poznat, kdo je kluk a kdo holka. A právě posledně jmenovaní dredaři nás dokonale uzemnili, když jeden z nich (dle hlasu kluk, dle vzhledu nevím) nás přišel požádat, jestli mu zahrajeme "Franky Dlouhána", protože tu písničku má moc rád. Mluvil tiše a slušně (!), srozumitelně (!!), evidentně nebyl opilý ani ničím sjetý, a nakonec poděkoval (!!!). Myslel jsem, že si dělá legraci, jako že ty starý kotlíkáře něčím vytočí ("kotlíkář" je mimochodem kdokoli, kdo hraje cokoli na akustiku, jak jsem se onehdy dozvěděl). I zahráli jsme "Frankyho". Individua zpívala s námi (!), dokonce to nebylo falešně (!!) a pak zatleskala (!!!). Nakonec chodili jeden po druhém žádat nás o nějaké ty songy - a byly to pecky, které snad už hraje jen "Klub za starou Prahu"... Dobré to bylo, fakt. Jen ten Petr... nevím. Asi už tam nepůjdu...
Teď ale doba pokročila (resp. hlavně vedro pokročilo), takže fakt jdu do toho metra.

22. července 2007
Vedra jsem přežil, dokonce ve zdraví. Ale příjemné to fakt nebylo.
Včera jsem vyrazil na tradiční víkendový výlet, ovšem v poněkud nezvyklé společnosti - s Nikolou, čímž se výrazně snížil věkový průměr posádky, protože je to studentka. Projevila přání vidět na vlastní oči některá ta divná místa, kam chodím či jezdím fotografovat nebo jen tak koukat. Trasa byla poměrně rozmanitá: Koleč (zničený zámek, k vidění ve Fotografiích 2007), Bakov (zřícenina tvrze, leč tu jsem bohužel nenašel - tak snad příště), Panenský Týnec (torzo gotického kláštera, taktéž ve Fotografiích 2007), oběd v Řevničově (zpomalená servírka, která se nakonec sama ošidila - za to dlouhé čekání jsem jí to just neřekl) a pak přes Křivoklát (možno najít v článcích na Paladixu) a Zbečno do Kladna (tankování a příjemné zjištění, že 106 žere jen 5,8l/100 km), načež následovala poslední zastávka ve Stehelčevsi (ohavná ves!), kde jsem Nikolu vysadil, resp. předal otci, který tam zkoušel s kapelou (název jsem zapomněl). Tož dobré to bylo...
Večer jsem strávil ve společnosti své - už bývalé - třídy, tedy mého lycea. Byli jsme v poněkud obskurní hospodě "Hugo z hor" (mají tam Bernarda - dobré!). Bylo nás jen 5, ale protože nikdo nebyl nemocen (aspoň to nehlásil), můžu tvrdit, že se sešlo zdravé jádro... Decentní večírek jsme zakončili poněkud nedecentní žranicí v McDonald's (co se dá dělat, když je hlad, je holt hlad!) a jeli domů. Pepa mě odvezl, za což mu ještě jednou děkuji; je fajn nemuset jet MHD a ještě přestupovat.
Rád půjdu zas (a na výlet taky pojedu rád znovu) - ovšem doufám, že to bude brzo, abych si mezitím nepořídil sklerózu, cukrovku, revma, dnu, alzheimra, parkinsona a jiné radosti, nebo rovnou neumřel. Čas totiž běží rychle :-).

2. srpna 2007
Tak prázdniny jsou v půlce - a ze mě je prý jeden z největších znalců Paladixu, jak se můžete přesvědčit buď kliknutím na obrázek (screenshot), nebo sem (fórum Temná komora). I když jsou v textu dost podivné chyby (třeba "Palladix"), stejně to potěšilo mé ego :-), to tedy zase ano, chyby nechyby. Sice jsem se o dotyčném přístroji (FED 5) vyjádřil pochvalně jen jednou, a to ještě ve srovnání s ostatními soudruhy fotoaparáty ze SSSR (a prý že navždy... a kde je mu konec, že?), ale to je vlastně taky fuk.
Takže jsem tedy znalec, dokonce jeden z největších - dejte si na mě pozor :-))) ! Ovšem mám jeden zcela nedostižný vzor, vpravdě legendární postavu, pana Hebkého - mimochodem má opravdu altruistické heslo JA RAD PORADM KDYZ VIM vic (to nejsou překlepy, to je prosím citát). Je to neuvěřitelný člověk a stejně tak fatastický je jeho web. Docela by mě zajímalo, jestli opravdu existuje, nebo je to mystifikace - fakt totiž nevím...

11. srpna 2007
Opět se musím pochlubit - podařil se mi další Paladix-double, tedy nejčtenější (Minolta Dynax 9) a nejdiskutovanější (Krása ošklivého) článek, a to prosím obojí zároveň! Mám pochopitelně radost. Ovšem není to moje zásluha, ale zásluha těch, kteří čtou. Jen tak pro představu: k dnešnímu dni četlo článek o Minoltě 15 537 čtenářů (byl vydán 17. 4. 2007), článek o ošklivé kráse přečetlo k dnešnímu dni již 4 123 lidí (vyšel 16. 7. 2007). Ještě je tam článek Praktica BCA, BCS a BMS - ten od vydání 19. 2. 2007 přečetlo 9 728 čtenářů. Díky... a jen tak dál!
Jinak se ale nic moc zaznamenáníhodného neděje. I když... Konečně jsem prakticky zahájil spolupráci s centrem Foto Škoda - pro články na Paladix si můžu půjčit jakýkoli přístroj (z bazaru, pokud je jejich a ne do komisního prodeje, a dokonce i nový). Jen je u článku třeba uvést, kdo nám danou věc půjčil, a to mi nevadí ani trochu. Seriál Krásné staré stroje tak dostává opravdu (téměř) nevyčerpatelný zdroj techniky. A já koneckonců taky - je fajn si cokoli půjčit, vyzkoušet ... a třeba si pak koupit. První vlaštovkou je Nikon F-401x, který už mám nafocený a zbývá "jen" napsat článek - ovšem to půjde snadno. Když mě něco baví, jde mi to dobře (většinou).
Pracuji na novém webu školy (je víceméně hotov) - ten starý žlutý už se mi nějak přestal líbit, nemluvě o tom, že už tam byl nepořádek neboli čistokrevný bordel, takže každá aktualizace začinala dlouhým hledáním co a jak (nejlepší bylo, když jsem nevěděl ani co, ani jak...). Nový web je modro-bílý a myslím, že pěkný. Funguje dobře. Uvidíme, spuštěn bude na záčátku školního roku - jendak ho musím předvést paní šéfové, jednak se mi teď nechce jít do školy a vrtat se v serveru. Kdo by chodil do školy o prázdninách??? Já tedy ne.
Letos mi ovšem blížící se návrat do školy nevadí, až se tomu divím. Jsem zvědavý na novou třídu; doufám, že mezi nimi nebude moc ekologických aktivistů (mají dost často nebezpečně blízko k fanatismu), vegetariánů (nic proti nim, když mě nepřesvědčují, že jíst maso je málem zločin) a hlavně ať to nejsou blbci (to je ze všeho nejhorší - nedá se s tím totiž nic dělat). Ve všech výše uvedených rovinách jsem optimista. Naopak naprosto nejsem zvědavý na některé kolegyně, ale to už je taková tradice - nebavím se s nimi teď, nebavil jsem se nikdy, nebudu s nimi mluvit ani v budoucnu, pokud nebudu vyloženě muset (je to marné - vysvětlit jim nic nejde, přesvědčit je taky nelze, prostě je to jako házet hrách na stěnu; a i toho hrachu je škoda).
Pojedu na 2 adaptační kurzy - jednou na Cholín s Monikou, Soňou a třídou Heleny J*. Na Cholíně jsem nebyl dobře 5 let, ale myslím, že to tam bude stejné (dobré). Pak se vrátím a hned další den vyrážím se svým novým lyceem (a se Zdeňkou, Zdeňkem a Filipem) do Lhotky u Mělníka, kde jsem byl loni a kde to bylo super. Ono totiž je důležité nejen KAM jedu, ale taky s KÝM. A se Zdeňkou jezdím na kurzy jednak každý rok, jednak rád.
Rodiče odjeli do Jizerek. Dnes přijde Filip a budeme hrát, na to se těším, protože jsme celý červenec spolu nehráli, náš skaut byl na táboře... Já hraju pořád, ale uvidíme, jak to půjde dohromady.
V pondělí bych měl vyrazit na 1 den do Polska - jsou tam dost lákavé ruiny dolů v okolí města Walbrzych. Polsko je divná země, hlavně v poslední době. Všechny ty jejich nové zákony, návrhy, obstrukce atd. dělají z Polska navenek velmi konfliktní a nepříjemnou zemi. Divím se, že to sami Poláci nevidí. I když ... možná vidí, když se jim teď rozpadla vláda a budou mít předčasné volby (tedy říkají to teď, u nás se to taky říkalo po volbách v roce 2006 a není z toho nic). Ale co, politika je divná a mluvit o ní ještě divnější a zbytečnější.
V sobotu 18. 8. jedeme s Lenkou na 6 dní do Orlických hor. Těším se - jsou tam pevnosti, dá se jít po hřebeni, jsou tam zajímavá města (Nové Město nad Metují aj.), budeme bydlet v roubenici v Sedloňově... A dvě nejlepší věci na konec: a) nikdy jsem tam nebyl, takže mě zajímá úplně všechno, b) velmi pravděpodobně budu mít s sebou objektiv AF-S DX Nikkor 18-200mm f/3.5 - 5.6G VR (půjčí mi ho Pavel), tedy hračku (univerzální zoom s rozsahem slibujícím, že nebudu muset prakticky měnit objektivy, leda Sigmu 10-20 EX), navíc se stabilizátorem. I můj Nikon D70 se na něj určitě těší. Na stabilizátor jsem zvědavý, ještě jsem s ním nikdy nefotil. Ale budu!

17. srpna 2007
Zítra ráno vyrážím do Orlických hor - těším se. Nejen na hory, ale taky na fotografování s objektivem AF-S DX Nikkor 18-200mm f/3.5-5.6G ED VR. Doufám, že stabilizátor dá mým fotografiím odtamtud stabilní úroveň a kvalitu. Jede nás hodně: já, Lenka, Peugeot (je umytý, jak snad nikdy nebyl), Nikon D70 (pro mě) a Nikon F80 (pro Lenku, prý si zas jednou něco nafotí na film), nějaké ty objektivy, filtry, paměťové karty, filtry, baterie, fotobatohy, mapy...
Mějte se... a ahoj za týden. A můžete se těšit na nějaké nové obrázky!

2. září 2007
Prázdniny dneškem definitivně končí. Nebyly špatné, ale chce to změnu...
Do školy chodím od minulé středy (29. 8.) - řešily se reparáty, dodatečné zkoušky, přestupy a podobné radosti lemplů (většinou) a těch, kteří se stěhují apod. (těch je ale málo). Dopadlo to, jak to dopadlo: někteří lemplové mají smůlu (za kterou si ale můžou sami), někteří přistěhovalci můžou začít.
Zítra začínám svůj desátý školní rok - utíká to. Zítra uvidím poprvé svou novou třídu, své nové lyceum. Jsem zvědavý.
Vzpomínám, jak jsem přišel první den do školy (tedy do práce), měl jsem rýmu, pořád jsem musel smrkat, bylo mi mizerně a poslali mě hned jako přísedícího k reparátům. Tak začala má školní kariéra z druhé strany, tedy už ne jako studenta. Tehdy jsem nevěděl nic - měl jsem sice čerstvý diplom s nápisem Universitas Carolina, ale tyhle vědomosti na mysli nemám; nevěděl jsem NIC o běžném fungování školy, kam se co zapisuje, kdy se kam má jít... a nejhorší na tom je, že nikdo se moc neměl k tomu, aby mi to řekl. Jasně, všechno se to poddá. Ale někdy - než se tak stane - z toho bývají fakt nepříjemné situace: dostanete vynadáno, ale nevíte proč a za co; něco někam nezapíšete; něco někde nepodepíšete (a to prosím té byrokracie bylo mnohem míň než teď, pod kancelářskými křídly matky EU!); někam zapomenete jít, protože nevíte, na které nástěnce to je psáno (někdy taky na žádné). A to ještě vůbec není řeč o vlastním učení, které takovému nováčkovi dává pěkně zabrat: přípravy, opravy, tréma, pocit, že nic nevím a na té VŠ mě nic nenaučili... Je hloupé pořád někoho otravovat a pořád se ptát, ale jinak to asi nejde. Ti, kteří mi tuhle první fázi pomohli překonat (a myslím, že dost rychle), mají můj nehynoucí dík.
Řekl jsem si (protože vím, jak je nepříjemné a těžké začínat, navíc za ty peníze...), že těm novým (nechci říkat mladým, protože to zní povýšeně a taky myslím, že já taky ještě nejsem starý a na odpis) pomůžu, když o to budou stát. Začal jsem tím, že jsem se vydatně pohádal s jednou kolegyní, která místo aby nováčky podpořila, je straší: pořád je jen "hrozně práce" (samozřejmě není), navíc "ty děti jsou úplně blbý" (jen některé, ale to je holt příroda), třídnictví je už "úplná hrůza" (tak to ani náhodou, jen to fajn) atd. Že má tahle paní problém se studenty, je jasné (a asi sama se sebou). Takový nováček (a třeba nejen úplný začátečník, ale ten, kdo je poprvé třídním) si říká, že je to přece jen zkušenější kolegyně, tak její "rady" poslouchá, ale pokud je normální, musejí se mu zdát podivné (ostatně ta paní je podivná a jaký pán, takový krám). Takže si z toho nic nedělejte, dělejte, že posloucháte, protože jinak vám to bude (resp. budou - je jich víc) říkat víckrát. A pak na to zapomeňte...
Včera jsme si koupili 2 nové kusy nábytku - vitrínu a skříň. Neřekl bych, že jsem nešikovný, ale montovali jsme to asi 5 hodin; a to hlavně proto, že některé předvrtané díry byly dělány snad odhadem, sem tam chyběl šroub apod. Nebylo to úplně levné, takže jsme byli na Europa Möbel, kterýžto podnik má reklamu pomalu na každém rohu, pořádně naštvaní. A dluží nám držadlo ke dveřím; jestli mi ho nedají, normálně ho tam ukradnu z vystaveného kusu - zaplatili jsme to celé, tak nám tedy mají ty věci dát všechny, ne...? Radši nakupujte jinde.

3. září 2007
Držadlo k nábytku z Europa Möbel obdrženo (Lenka tam hrdinně vyrazila), dopraveno a namontováno. Ale stejně budu nakupovat jinde.

4. září 2007
Že je pedagogická rada nuda? Tak tomu nevěřte - někdy je to zábavné až na půdu (ale taky někdy dost k naštvání a o nervy). Jako včera: dlouze se řešilo (resp. některé kolegyně chtěly řešit, jestli se bude řešit), zda studenti mohou nebo nemohou pít v hodinách. Podle nich by se to samozřejmě mělo zakázat a tvrdě trestat, jak jinak. Přitom není hodina, aby do ní nepřišly s hrnkem nějaké ohavné bryndy - to je na tom smutné, ba přímo tristní: já můžu, ale ty ne (mimochodem, totéž platí i o přezouvání). Řekl jsem jim, jestli jim to není hloupé. Není - hloupý jsem já, abyste věděli...
A když už by se mohlo pít, tak jenom voda (a to jako proč - když ony pijí ty lektvary?). Následně na to navázal "problém", jestli se mají či nemají studenti pouštět z hodiny na záchod. A proč ne? Jejich stížnost má totiž přímo marxistickou dialektiku (ostatně všechny to měly ve škole povinně, takže se není co divit): kdyby nepili (zakázat!), nemuseli by chodit na záchod (taky zakázat!). Fantastické... Je zcela jisté, že kdyby si někdo na takovéhle omezování stěžoval, vyhraje to (a zcela po právu). To máte pořád všude "dodržujte pitný režim" a pak vám to někdo zakazuje. Nepustit někoho na záchod, když potřebuje, to je snad rovnou šikana - a na té já se tedy zásadně podílet nehodlám. Ostatně nic takového se oficiálně neděje (tzn. žádný zákaz pití apod.) - to prostě jen několik zoufalců dělá problémy tam, kde ve skutečnosti vůbec nejsou.
Já s tím nemám problém - ať si pijí, ať jdou na záchod, když je třeba. Nikdo mi s tím nedělá naschvály (ty se dělají totiž zásadně přece tomu, kdo to "řeší", rozčiluje se apod.). Docela to chápu - když je hodina tak nudná, že se to nedá vydržet, jde student aspoň na záchod, aby se dožil přestávky (taky jsem to tak dělal na gymplu). Snažím se dělat hodiny takové, aby nuda nebyla - možná proto těch odchodů na WC je vlastně vcelku málo (nebo já vlastně nevím, co je moc a co málo - nepočítám, neřeším, nekonzultuji to a nechodím žalovat). Se studenty mám domluvená jednoduchá a jasná pravidla, jejichž základem je to, že po nich nechci nic, co bych sám nedodržoval: přezouvám se (tudíž to po nich můžu chtít taky), nechodím pozdě (dtto), nejím o hodině (taky by neměli), neskáču jim do řeči (=) atd.; pít můžou (já se taky někdy musím napít, když dlouho mluvím). A jak říkám, není problém. Pít v hodinách se může dál - aspoň u mě určitě.
A tak je to pořád: většina mlčí. Jen málokdo (jako kolega Pavel - díky za podporu) si troufne říct, že jsme snad (většinou) rozumní lidé (tj. my i studenti) a že snad není nutné mít na všechno předpisy, pokyny, příkazy, zákazy... Někteří z učitelů ale evidentně k takovýmhle rozumným lidem nepatři. Ach jo.

6. září 2007
Jak to zpívají Chinaski:
Čas pádí, čas letí
a je to zvláštní svět
A tak i Husákovy děti
dospěly do Kristových let...
...
Ano. Po zběžné kontrole občanského průkazu musím konstatovat, že jsem dnešním dnem také dospěl do Kristových let. Nejsou to narozeniny kulaté, ovšem liché jsou pořádně. Tož na zdraví - nebo na co chcete.

16. září 2007
Jsem zpátky z adapťáků. Dalo mi to zabrat, ale námahy (a že nebyla malá!) nelituji ani trochu. Přes obvyklé drobné provozní zádrhele se vše vydařilo nad očekávání dobře. Samozřejmě se mi více líbil pobyt s mou novou třídou; tím ale nechci říci, že první kurs s 1. B by byl horší - jen to, že pro mě byl prostě jiný. Ale i je budu učit, takže jsem rád, že jsem se seznámil i s nimi. Těší mě :-).
Programová skladba mého kursu mi vyhovuje více, ostatně už léta kursy připravujeme s kolegyní Zdeňkou a s Monikou jsem byl letos jaksi výjimečně, jako host (jeden lektor nějak nemohl jet či co). S mým lyceem jsme hráli hry (někdy dost drsné - jako Solné doly a zejména následující přípitek), diskutovali a snažili se objevit něco, co nás spojí nejméně na ty 4 nadcházející roky. Podle všeho a všech jsme toho našli mnohem více, než kdo doufal. Při Večeru básníků mě přapadla jakási deprese z těch mých Kristových let; poznamenal jsem si větu, která mi stále (a to je co říct, pravidelně ráno takové výtvory končí v koši!) připadá výstižná: "Vy máte všechno před sebou, zatímco já se nacházím kdesi na začátku konce..." - ovšem i tak to může fungovat. A těším se na to.
Přivezl jsem si 2 zcela popsaná trička se vzkazy. Snad to nebude vypadat jako vytahování, když sem některé napíšu... vlastně asi to jako vytahování vypadat bude, ale mně je to jedno - konečně, nemusíte to číst. Tričko určitě zničím (ne schválně, ale jakousi nepochopitelnou nešťastnou náhodou - znám se), takže se ta hezká slova zachovají aspoň někde. A mám z těch vzkazů opravdu radost, to mi věřte!

Pro suprovýho a nej... třídního na skůůl
Baruš

Tolik srandy jako s vámi není s nikým... To je jasný!

Nejlepší třídní, kterýho jsme mohli dostat. Jsem mocinky ráda, že máme právě jeho.
Radka

Pro nejlepšího učitele pod Sluncem
Dědina

Nejlepší třídní pod Sluncem. A krásně hraje na kytaru.
Kačenka

Super nejlepší třídní. MVR.
Terrísek

Profesorovi, kterého nám závidí svět.
Honza

Jste fakt hustej.
Kubas

Super třídní. Doufám, že s námi vydrží celé 4 roky.
Káča

Nejlepší třídní, jakého jsme kdy mohli mít.
Nicolka

Jste super!!!
Aneta

Třídní extra třída.
Dan

Když se paní ředitelka rohodla přiřadit 1.L - Sýkora, bylo to její nejlepší rozhodnutí za celý život :-)
Adam

Ten nej, nej, nej, nej... učitel.
B.

Nejlepší třídní profesor a pohoda chlap.
Karel

Sem strašně ráda, že vás mám za třídního. Doufám, že spolu prožijeme hezký 4 roky. Lenička :-)

Nej třídní!
Lucík P.

Nejlepší třídní na světě. Prostě klobouk dolů.
Kamila

Jste super tříďas
Lucinka

Jsem rád, že právě vy jste náš třídní.
Luboš

Pro skvělého profesora :-). Snad Vám ty 4 roky vydrží být s námi OK.
Pája

Best profesor, best třídní, díky Vám bude SŠ snadnější a hlavně veselejší. Díky
Ája

Hezky se to čte. I když vím, že nějaké ty problémy přijdou, že přijít musejí a že by to jinak nebylo normální, těším se na ty 4 roky - a doufám, že i pak si budeme mít co říct. Ty naděje ve mně vkládané se pokusím splnit; doufám, že to budu umět.
Mé bývalé třídě, která loni maturovala a která sama sebe nazvala LyCeUm, bych jen vzkázal toto: nezapomínám na Vás (a nezapomenu), neporovnávám hrušky s jablky (pardon za tu zelinářskou metaforu) - život jde dál. A rád Vás kdykoli uvidím.
Do školy se zrovna moc netěším - zase ty papíry, pořád nějaký opruz s re-inventarizací knihovny (jednou to dle jakýchsi vyhlášek evidentně nestačí - ach jo), nudné porady, někteří otravní studenti (a jistí kolegové rovněž), prostě už běžná škola. Ale taky bude legrace, hodně práce, obědy, diskuse, testy... Můj desátý školní rok. A třeba kvůli takovým věcem, které patří mezi to cenné, co si nikdo ani za nic nekoupí (a doufám, že si nemyslíte, že si to sem píšu sám - ostatně můžete se autorů třeba zeptat), to přece pořád stojí za to...

17. září 2007
Tak jsem byl ve škole - a bylo to docela fajn. Utíkalo to dobře, o přestávkách jsem pořád potkával lidi ze třídy a pořád byli nadšení z adaptačního kursu. Mluvili jsme o tom, že je fajn, jak "adapťák" zafungoval; vypadá to, jako by se znali už dlouho - i se mnou. Kolegyně z kabinetu se mi smály, že jsem nějaký moc aktivní, že neposedím na místě a pořád někam odbíhám mluvit, diskutovat a bavit se, ale mně nevadí aktivita, když vidím nějaké výsledky... Ve třídě mám takové komunikativní a seznamovací typy lidí - připadalo mi neuvěřitelné, že si dali sraz ještě dřív, než se šlo 3. září poprvé do školy... Dozvěděl jsem se to dnes během nějaké přestávky, kdy jsme stáli v kroužku a drbali.
Toto sdělení mi ovšem zas až takovou radost neudělalo - nedělám přece žádné rozdíly mezi klasickou obchodkou a lyceem! Chodím raději učit do lycea, to je pravda; ne však kvůli nějakému elitářství, nýbrž protože je to bližší gymnaziálnímu studiu (to totiž znám a předměty jako biologie, fyzika apod. mi sice nahánějí husí kůži, ale aspoň si je dokážu představit), zatímco na OA se lidé věčně zabývají věcmi jako hospodářské výpočty, statistika, technika cestovního ruchu, ekonomika drobného podnikání apod. - vždyť u některých předmětů nechápu ani název...!
Asi je to nějaké nedorozumění - nedělím si lidi a třídy podle toho, jestli jsou obchodka nebo lyceum, ale podle toho, jestli stojí za to s nimi něco dělat, jestli stojí za to jim něco předávat apod. Na lyceu je více těch, kteří šli na tento obor proto, že si ho vybrali, ne proto, že na ně jaksi zbyl v x-tém kole přijímacího řízení (jak je tomu bohužel často na OA) - a to není žádné subjektivní hledisko typu mám rád / nemám rád, to je objektivní fakt přispívající k tomu, že někde se prostě pracuje lépe a někde třeba namáhavěji. Zásadně to samozřejmě není důvod k tomu, abych hodiny na OA odbyl, neboli - lidově řečeno - odflákl. Lyceum funguje 5 let - a já jsem ve škole 10; logicky z toho plyne, že jsem 5 let (1998 - 2003) měl pouze a výhradně OA (a vůbec mi to nevadilo).
Vím, že procento blbců je konstantní v jakékoli společnosti (učitele a kohokoli nevyjímaje), a tak nutně musejí existovat tupí studenti lycea stejně jako inteligentní studenti obchodky. Máme-li tedy cca 3× více studentů OA, pak i absolutní počet tam se vyskytujících pitomců musí být 3× vyšší než na lyceu; jinak by to logicky nebylo stejné konstatní procento - potud ještě matematiku a statistiku - či co to je za pavědu - ovládám :-)... Mimochodem - blbec není ten, komu třeba nejde učení (známky přece nejsou žádné osudové znamení, navíc se s nimi vždycky dá něco dělat), ale ten, komu by to jít mohlo a kašle na to a fláká se až přespříliš, navíc k tomu třeba ještě otravuje život mně i svým spolužákům, protože nepochopil, že to všechno dělá pro sebe, ne pro rodiče či snad dokonce pro učitele (těm to nakonec může být šumafuk); kdo toto nechápe, měl by uvolnit své místo někomu jinému. Takže, milá Wiky, oborem to opravdu vůbec není...

18. září 2007
Asi jsem správný Slovan, nebo co... Jinak nechápu, jak se můžu během jediného dne pohybovat mezi euforií a depresí, a to navíc naprosto nečekaně, metodou filmového střihu, k tomu navíc se oba stavy objevují bez zjevných vnějších příčin. Asi mám nějakou poruchu softwaru; nebo jsem prostě jen úplně blbý a zbytečně si vytvářím problém tam, kde není. Nebo to bude tím nedočkavým podzimem.
Dnes si připadám starý, opuštěný a naprosto nepoužitelný k čemukoli. Pracuji na nové písničce, resp. na jejím textu. Pořád ale narážím na problém, že nemám správná slova a navíc jich nemám dost. Jasně, těžká lyrika - ostatně nic jiného mi stejně moc nejde (a když, tak pro jiné). Na kytaře Ovation jsem vyměnil struny (aspoň ty jsou bez problému)...

Už jsem starý na pohádky
Cesty tam a zase zpátky znám
Vím, že nikam nevedou...
Bez slunce prý není stínu
Nohou sahám na pevninu
která mizí pod vodou...

Nechoď ještě
Křídla deště mávnou do louží
Lampu zhasni
a stíny krásný kolem zakrouží
To jsou ty chvíle, kdy vzpomíná se víc...

Třeba to ještě bude docela jinak. Třeba to nebude nijak. Nejlepší bude jít spát...

21. září 2007
Náhodou jsem narazil na zajímavou knížku - jmenuje se "Oblomovka" a napsal ji nějaký Karel Rada, pankáč, spisovatel a všechno možné. Už od prologu je to jedna pecka za druhou...
"Může to být tou muzikou, možná pouštějí něco, cos poslouchal před deseti roky, a ty se najednou zasníš, v hrudi ti zatrne a nasládle se ti zachvěje mysl a vzpomínka tě přepadne, obklíčí a dostane, a už je to tady: týhle holčině, co ji tu po očku pozoruješ, přece nemůže bejt víc než osmnáct, najvýš tak dvacet, a to se vlastně narodila, když tys chodil na gympl, možná do druháku, možná do třeťáku.
...
Čas se plížil, ty ses ploužil, život ti protejkal mezi prsty a sypací hodiny tě definitivně zasypaly.
Zůstal jsi zasypán pod lavinou času.
A ten kurva život kolem tebe dál běžel, uháněl, metal kozelce a kroužil, zatáčel do vedlejších uliček a nadbíhal ti, přepadal tě ze zálohy a žádal výkupný za tvou pomalost, za tvou ledabylost, za tvou lenost.
...
Proto se usmívej, děvenko, směj se, jak chceš. Já se budu smát taky. Když už nic, aspoň neumřeme smutní..."
A tak dále. Ano, tak se stárne, aniž člověk chce - a aniž s tím může cokoli dělat. Někdo v tom vidí jenom kecy, někdo v tom vidí sebe - tak ostatně funguje každá generační výpověď.

23. září 2007
Když už jsme u těch generačních výpovědí... Pořídil jsem si nové album Chinaski - a myslím, že je to hodně dobrá deska. Vždycky se mi jejich písničky líbily (a líbí); a na rozdíl od "odborné" kritiky se mi líbily (a líbí) i texty, protože jsou o něčem, co se mě dotýká (asi zase ta generace či co). Takový kritik napíše "je to jednoduché" a myslí tím, že je to blbé. Ale tak to není: ostatně mnozí opravdoví filosofové (ti akademičtí i amatérští filosofové života) tvrdí, že nejlepší věci jsou jednoduché; a zadarmo, dodávám já - a jsme zpět u Chinaski, protože jedna písnička je přesně o tom a je na albu Chinaski 07. Líbí se mi lyrika na druhou, tedy "lyrika o lyrice"... Líbí se mi slogany, které některým těm staršně vzdělaným a objektivním kritikům pijí krev... Slovní hříčky, jazykové hrátky a nespisovnosti (ba ani otevřená pražská výslovnost) mě naprosto netrápí ani neurážejí, a to přesto, že jsem akademicky vzdělaný bohemista (to jako že jsem vystudoval češtinu :-)). A těžko říct, jestli je to tou generační spřízněností nebo něčím jiným - je mi to ostatně úplně fuk.
Hlavně, že to vůbec je.

Měla to bejt písnička o lásce
Asi taková jaká čeká se
Tisíckrát obehraný schéma
Dojemná kantiléna

Měla to bejt písnička o nás dvou
Teď to vypadá že ani náhodou
Sám tomu rozumím pramálo
Něco tu nehrálo...

Nebo:

Poslední dobou
snad víc než je zdrávo
mám pocit
že by to mělo mít návod
Nebo aspoň plánek zapojení
ale nic takovýho tady není
a není se mnou k vydržení
bez jedinýho vysvětlení
Poslední dobou
si fakt nevyberu
je to od mantinelu
k dalšímu mantinelu
Poslední dobou...

A tak dále. A v této náladě (a taky úplně vyčerpaný chřipkou nebo co to na mě vlastně leze; Lence bylo taky špatně, takže jsme byli jako invalidi na flámu...) jsme večer šli na nový film Medvídek (Hřebejk & Jarchovský). Vynikající! Jen mi připadalo zvláštní, že momenty, kterým se ostatní diváci smáli, mi připadaly smutné... Asi jsem málo zlomyslný nebo co... Nebo stárnu (bezpochyby) a blbnu (snad ještě ne). Ale to nic nemění na tom, že Medvídek je skvělý (a opět je mi naprosto fuk, co napíše nějaká kritika).

25. září 2007
Někdy nejde spát. Někdy mi nejde spát proto, že mě obtěžuje nějaký nápad, myšlenka, text... jako teď. Už ldouho se mi nestalo, že bych sedl k papíru, vzal kytaru a během čtvrt hodiny ze mě vypadl kompletní text. I melodie - celá nová písnička. Sama. Prostě přišla a já ji nechtěl nechat odejít...
Jmenuje se podivně: Zvýšený práh bolesti - a ten podtitul (i když to moc nedělám) Berlín - Praha - Budapešť jsem si prostě nemohl odpustit. Najdete ji v Textech... Teď už (00:15) mi asi půjde spát...

29. září 2007
Podzim je definitivně tady - ale nevadí mi. Těším se na barvy! Nevím proč, ale vždycky na začátku podzimu se mi vybaví opuštěné zahradní restaurace, z nichž ještě nikdo neuklidil slunečníky... Podzim přichází vždycky tak nějak nečekaně... Mám rozepsaných několik textů (vlastně písniček) - a všechny jsou tak nějak podzimní...
Baví mě chodit do školy, mluvit se studenty naživo i elektronicky. Mám relativně dost času, protože zase jednou dělám výhradně a pouze to, co dělat chci. Občas mi sice někdo vynadá, že jsem neudělal to a to, ale mně je to fuk (v jednom textu se praví, že žádná povinnost není tak důležitá, abych kvůli ní kazil si svět - to podepisuji!). Pouštím si k tomu staré hity: některé z nich jsou super, některé naprosto hrozné... a funguji v tomto případě podle hesla poslouchejte staré písničky, ať víte, v čem jste žili - a někdy se divím, co se mi to líbilo za věci. Je to zábavné retro.
A ještě musím zmínit jednu věc, která mě opravdu překvapila a hlavně potěšila - komentáře, které mi třída napsala do profilu na Spolužácích (jsem teď taky prvák, takové velké dítě). Děkuji všem za psaníčka! Mimochodem - Ájo (ani nikdo jiný), nedělej si hlavu s nějakou spisovností nebo nespisovností: tady jde o obsah, ne o formu (tím chci říct asi to, že nejsem studiem ani výukou češtiny nijak deformovaný, takže no fear :-)). Asi jdu správnou cestou, když studentům nevadím (znáte to, učitelé často studenty štvou už jen pouhou svou existencí - ale zdá se, že to není můj případ)... A snad ani nebude.

3. října 2007
Dovolte mi několik říjnových poznatků a postřehů...

- ICQ (stejně tak chat) je opravdu hrozný mor. Větší žrout času snad neexistuje - nebo o něm docela určitě nevím. Ale zase vím, co je nového i starého...

- Podzim je docela fajn, už se barví listy a už jsem je začal fotografovat na film.

- V pátek jedu na Slovensko a mám slíbený výlet, takže něco určitě nafotím. Budu tam do neděle jako porotce fotosoutěže, budu v kině prezentovat své fotografie (pánbůh se mnou!) a taky snad zase uvidím nějaké příjemné lidi jako třeba Štefana Štrbu nebo pána dekána, s kterým jsme loni výborně diskutovali o víře (on) a nevíře (já).

- Dnes byla ve škole první schůze Studentské rady a vypadá to, že by mohla docela dobře fungovat ku prospěchu všech... i když se bezpochyby najdou lidi, kteří budou tvrdit, že je to další věc, kterou štvu studenty proti sboru apod.; pořád nějak nechápou, že právě tímhle postojem je proti sobě štvou sami a já k tomu naprosto nejsem potřeba. Ale komu není rady...

- Dostal jsem básničku:

8. října 2007
Jsem zpět ze Slovenska. Byl to dobrý, byť trochu náročný, zážitek...
České dráhy nezklamaly, tedy aspoň v pátek ne. Jel jsem vlakem EC, tedy vlakem vyšší kvality, kde se platí příplatek; ovšem naprosto nechápu za co. Vagon byl špinavý a v kupé bylo 8 míst, byť ve standardu EC jich má být 6 - nebylo tedy místo. Je vcelku jasné, že i když neprodají více než 6 místenek do 1 kupé, lidé si na zbylá 2 sedadla sednou... Sedačky měly potah z ohavné látky oblýskané letitým používáním (navíc byly hnusně špinavé). Přišel průvodčí a neměl uniformu, jen kostkovanou košili a džíny. Odmítl jsem mu dát lístek s odůvodněním, že takhle by mě mohli v autě stavět a kontrolovat policajti třeba v teplákách. Vztekal se a byl dost arogantní. Jenže měl o hlavu míň, a tak lístek stejně nedostal. Po chvíli přišel v uniformě a lístek jsem mu předložil. Nepochopil to - prý proč dělám problémy. Já? Snad on, ne? Já jsem tam nebyl v práci...
Fotosoutěž byla zajímavá a pro "moji" českou skupinu i velmi úspěšná. Bylo oceněno celkem 5 českých fotografií (celkově bylo snímků asi 150), umístily se do 5. místa a "nejhorší" cenou byl mobil Nokia. Myslím, že je to opravdu dobré ocenění. Děkuji Štefanovi (hlavní organizátor) za velký kus práce a všem soutěžícím za jejich účast. Pořadí ani ceny sem psát nebudu - ti, kteří se zúčastnili, vědí, a těm, kteří jsou mimo, je to stejně fuk. Příští rok do toho jako porotce jdu určitě zas...
Mám teď nějak moc práce - musím cosi udělat do výroční zprávy školy za minulý školní rok, dodělat videa z adaptačních kurzů, pokračovat v práci na projektu s MF Dnes (jsem patron projektu na naší škole) ... a taky hrát a fotit... Také samozřejmě musím chodit do práce, za necelé 2 týdny jet na výjezdní zasedání skupiny metodiků (= připravit část programu), vypracovat projekt na adaptační kurzy pro příští rok (magistrát a do poloviny listopadu také obvod), posuzovat jiné granty v komisi Prahy 6... Nejspíš mě čeká nějaké přepracované období - ale jak se znám, v rámci ochrany vlastního systému to dopadne tak, že udělám to nutné a ostatní prostě dělat nebudu. Problém vždycky bohužel je, že nutné je všechno... Něco vyřadím - aneb jak už jsem psal: žádná povinnost není tak důležitá, abych kvůli ní kazil si svět. A hotovo.

10. října 2007
Tak jsem si tady stěžoval, jak jsem poněkud přepracovaný... Aby toho nebylo málo, byl jsem včera vyslán na ZŠ Hanspaulka na takovou menší propagační akci, kde se představovaly školy z Prahy 6. Mimochodem, dozvěděl jsem se to krátce před koncem vyučování, tedy opravdu ne zbytečně brzo. Cílem je získat nějaké deváťáky, aby šli právě na tu kterou školu. Byli se mnou Filip (tedy náš F# z kapely) a Nikola. Oběma musím moc poděkovat, protože dozvědět se v 1 odpoledne, že od 17:30 mám někde něco říkat a ještě tam navíc jít dobrovolně, to tedy smekám. I proto, že Nikola bydlí kdesi daleko a musí jezdit vlakem (kdokoli musí jezdit denně vlakem provozovaným ČD, je chudák). A to se ještě dnes oba nechali dobrovolně vyzkoušet z dějepisu :-). Prý že jsou studenti líní. Ani mi nepřipadá (aspoň v nějakých případech).
Dostal jsem pochvalu od Mladé Fronty Dnes - mají jakýsi problém se zasíláním příspěvků od studentů, jen asi 3 školy (1 z nich je ta moje) vše dodaly, jak bylo domluveno. Děkujeme paní XY, paní AB a panu MS# :-). Já tímto samozřejmě musím poděkovat autorům příspěvků, protože já je nepsal, jen poslal...
Těším se na víkend. Nebudu dělat NIC - tedy nic pracovního. Zítra dodělám projekt pro adaptační kurzy na příští rok a pak sbohem, práce. Budu dělat opravdu jen to, co se mi bude chtít. Hlavně asi fotografovat, někam vyrazím, zahraju si... Už aby to bylo. A ostatně musím si vyrobit nějaké nové obrázky, aby mi ten podzim neutekl. Příští týden pojedu na výjezd pracovní skupiny školních metodiků prevence, kde být musím a chci. Je to jiné než škola, nějakou část programu mám připravenou... takže to bude fajn. Doufám.

12. října 2007
V úterý byla u nás kontrola z magistrátu kvůli metodice a financování adaptačních kurzů. Dopadlo to nad očekávání dobře - dostali jsme pochvalu a prý jsme nejlepší SŠ, kterou navštívili. To se dobře poslouchá, obzvlášť při vědomí, že úředníci nebývají příjemní a hledají nějakou chybu, dokud ji nenajdou (nebo si ji vymyslí, znáte to). Nenašli. A protože to byla laskavá kontrola, ani si nic nevymysleli. Považuji to za velké vítězství a satisfakci, hlavně proto, že bylo (občas se ještě najdou) dost a dost lidí, kteří tyto akce odsuzovali a tvrdili, že je to zbytečná věc. Není. A už na to máme i papír...

16. října 2007
Jsem tak trochu nemocný, ale jen na pár dní. Ta přechozená chřipka (nebo co to bylo) se nějak nechce vzdát. Včera jsem dorazil do školy, udučil 1 hodinu a konec. Proetě to nešlo, a tak jsem se vydal k doktorce, tedy do nebezpečných spárů českého zdravotnictví. Není to nic vážného, jen se musím doléčit a taky prý mám dělat jen to, co chci a co mě baví. Že vykazuji všechny znaky přepracovanosti (hm, opravdu překvapivé...). A tak tedy dělám jen to, co mě baví - hlavně ne práci. I když dnes je jedna výjimka nutná: musím na schůzku Školské rady, protože chybět může jen 1 člověk (jinak je rada neschopna usnášení a tím pádem schůzka zbytečná). Protože je ještě v říjnu třeba projednat a na magistrát odevzdat výroční zprávu školy za rok 2006 / 2007, musím tam. Strávit tam půl hodiny a zvednout ruku opravdu zvládnu; a vzhledem k tomu, že značnou část zprávy jsem vyrobil já, nebudu s tím mít problém...
Zítra se asi nechám uschopnit a ve čtvrtek ráno vyrazím na výjezdní zasedání pracovní skupiny školních metodiků. Bylo mi víceméně explicitně sděleno, že beze mě to moc nejde. Na tyhle akce jezdím víceméně rád (s tím vědomím, že v okamžiku odjezdu se mi nechce nikdy nikam). Něco se dozvím, naučím se nějaké nové aktivity, večer zahraju na kytaru (buď lidem, nebo sám sobě, to je jedno). Vrátím se v pátek odpoledne. Nevím, proč ve škole i ve skupině metodiků panuje představa mé nepostradatelnosti (nesmyslná představa, protože každý je nahraditelný). Půjdu tam a je to vyřízené.
Tento týden nebudu vůbec učit. To mi sice trochu vadí (učit nemůžu, ale hrát si na ouřadu můžu?), ale nic s tím nenadělám. Ostatně včera to učení opravdu moc nešlo, bylo mi z hlasitého mluvení (to jinak ve třídě nejde) a vůbec všeho, čemu se říká výuka, pořádně divně... Ale nechtěl jsem to zabalit hned, chtěl jsem zjistit, jestli to třeba nepůjde. Nešlo. A navíc jsem tam už stejně byl (odevzdat projekt) a lidi z mé třídy by přišli do školy a zjistili, že první hodina odpadá a že tedy přišli zbytečně. Tohle jsem na gymplu hrozně neměl rád. A tak jsem to zabalil až pak, po hodině. Lidi ze třídy říkali, že jsem nějak mimo. To jsem tedy byl... Zkuste si v horečce přes 38° stoupnout před třídu a snažit se něco vykládat... Je to vyloženě psychedelický zážitek!
Když už dnes půjdu ven, vyzvednu si vyvolaný film - lze předpokládat, že se na webu tedy objeví nějaké nové obrázky... Jsem na ně zvědavý a těším se (dělej jen to, co tě baví...). Podzimní barvy na filmu jsou lepší než na digitálu...
Včera byla závěrečná schůzka (spojená s večeří) k adaptačním kurzům 2007. Zároveň se plánuje už příští rok (projekt pro magistrát je hotov, dopsal jsem ho o víkendu, včera pak vytelefonoval podpisy z úřadu a ped-psy-poradny, takže to nikam nemusím nosit; podepíší mi to na výjezdu). Docela by mě ta schůzka bývala zajímalo, ale nešel jsem tam z pochopitelných důvodů. Přišel jsem tedy o pár informací (to hlavní ovšem vím - pojedu zase na 2 kurzy se Zdeňkou a dalšími lidmi, které jsme si vybrali) a taky o večeři zdarma... Tak třeba příště.

21. října 2007
Víkend je pryč a nepřinesl vlastně nic nového. Nikoho mimo Lenky a rodiny jsem neviděl. Nikde jsem nebyl (nakupování v Tescu fakt nestojí za řeč) a nic nového nezažil (koupě nového mobilu a prodej starého taky nejsou zrovna románové zážitky)... Je ohavné počasí - a dokonce jsem už viděl sníh, což mi dost vadí, protože sníh v Praze je skoro vždycky hnus (to skoro je tam proto, že někdy je čerstvý a krásný, ale vydrží to vždycky jen chvilku).
Ve čtvrtek a pátek jsem byl na tom výjezdním zasedání metodiků. Klasika - měli jsme se dobře, ubytování dobré, jídlo dobré, program jak co... ale mám potvrzený projekt pro magistrát a nemusím nikam do kanclu, protože příslušné osoby jednak byly s námi, jednak s sebou měly i příslušná razítka.
Je neděle večer, takže mám klasickou nedělní chvilku deprese - to je totiž takové obvyklé završení víkendu. Mám pocit, že mě nikdo nemá rád, nikdo mě nepotřebuje, že jsem starý, že jsem zas nic přes víkend neudělal (tentokrát fakt ani ň)... a k tomu všemu že ještě musím ráno do práce. V duchu ale vlastně vím, že: to první není až tak docela pravda (výjimky se snad stále ještě najdou); druhé taky ne (pořád, ba přímo furt, po mě někdo něco chce, tudíž mě asi i sem tam někdo potřebuje); je mi prostě tolik, kolik mi je a hotovo (nic s tím tak jako tak neudělám a tudíž je to fuk); že je víceméně naprosto jedno, jestli jsem něco za víkend udělal nebo neudělal... a že do té práce se víceméně těším (světě, div se, je to tak...). Takže jsem - opět jako obvykle - sám sebe vyléčil z deprese stále ještě zajímavým objevem, že nejde o depresi, ale o lenost a mírnou otrávenost z dočasného nedostatku zážitků (bylo hnusně, a tak se nedalo jít ani moc ven, natož fotit).
Posílen tímto přímo vědeckým objevem jdu spát, abych byl připraven na budování stále lepších a lepších zítřků. Vyspalý a čerstvý (neboť jsem zdravě a výživně posnídal nějaké ty bio-potraviny) ráno vyrazím do práce vyzbrojen novým mobilem (na který mi nikdo nezavolá), vybaven schválenými, normalizovanými a při koupi řádně zdaněnými výrobky všeho druhu a hlavně opatřen ohavně optimistickým úsměvem, protože naše milá EU přece potřebuje mladé a dynamické odborníky všech oborů. Jen s nimi se totiž dobereme konečné, žádoucí, totální a jedinečné jednoty ve všech oblastech života... Přeloženo do lidského jazyka to znamená, že takhle to bude už pořád: budeme pracovat, abychom zblbli a byli všichni naprosto stejní. Takže hurá, ne...?

23. října 2007
Už 2 dny jsem nekouřil. Sice mám trochu dojem, že mě kousek chybí, dost často tak nějak nemám co dělat (což je nesmysl), ale jinak je to v pohodě. Fyzický absťák se jaksi nedostavuje. Možná že zatím.
Jinak mám nějakou prokletou levou polovinu těla... Bolí mě na levé straně prsou, mám nějaké nemožené mezižeberní svaly, což je pěkně nepříjemné. Asi nějak divně spím nebo co (ráno je to nejhorší). A dnes na obědě mi jedna prvačka zvrhla talíř s dost horkou bramborovou kaší přímo na levou ruku a odnesly to hlavně mé operované prsty, které jsou na změny teplot docela citlivé... Pálí to ještě teď, protože relativně hustá a ještě mastná hmota je o dost horší než jen třeba horká voda. Dnes nemůžu hrát; zítra už by to mělo jít. Blbá nešťastná náhoda; tedy myslím, protože tu slečnu ani neučím, tudíž jaksi nemá důvod dělat to schválně. Bylo to zajímavé, protože kaše všude, ale oblečení netknuté, což bylo moc dobře, protože jsem musel jít na magistrát, kam se jaksi moc nehodí přijít zasviněný od bramborové kaše (a třeba ještě s karbanátkem v kapse :-)).
Na magistrátu jsem odevzdal v podatelně projekty na adaptační kurzy na příští rok. Bylo to legrační, jelikož ta paní v podatelně nevěděla vůbec nic. Musel jsem jí říct: sem mi dejte razítko, sem nalepte ten kód a ještě mi prosím laskavě vystavte potvrzení (a pořád jsem si chladil ruku o sklo). Mám ovšem nový hodnotný poznatek - a sice, že na magistrátu mají fešácké záchody a že se tam uklízí 2× za hodinu (na dveřích je rozpis jako na benzínkách). Kdyby se mě dotyčná paní v podatelně zeptala takovým tím klasickým kancelářským dotazem "Tak co jste nám přinesl?", musel bych asi říct: "No tak jednak tady ten projekt a jednak... se ani neptejte... kde je tady záchod...?" :-)). Nikdo se ovšem neptal.
Zítra je naposled v tomto týdnu škola, ve čtvrtek a pátek jsou prázdniny. To je dobře.

27. října 2007
Toto je text Františka Stralczynského, který v roce 1998 nečekaně opustil tento svět... Jinak není co dodat, snad jen to, že mi je vždycky líto dvou věcí: že Franta už nic nenapíše a že jsem něco takového nenapsal já.

Jantarový komnaty

Až jednou sejdeme z hor, cesty se propadnou níž
Tváře si nic zlého nemyslí, když nechceš, neublížíš
Přípitky z dešťových par, na šátcích polední žár
Až jednou sejdeme z hor, cesty se propadnou níž

Zvukové vlny se šíří a slova, co nezahynou
Na jedné ruce Ti spočítám jak šance pod lavinou
Stačí je z doslechu znát, vyčíst je z kamenů - snad
Až jednou sejdeme z hor, cesty se propadnou níž

Šrámy se zacelí, jizvy zjihnou
Neděle pondělí vždycky stihnou
Plechovej bubínek za lodní zvon
Mě hledal můj bůh - byl to určitě on
Vodil nás větrem a nenechal spát
Proto se pletem, když musíme lhát
Až jednou sejdeme z hor...
...cesty se propadnou níž

Vrcholy hlídají pád, jejich stín otvírá dlaň
Do nitra hory tě zvednou, nejdřív si klekni, pak vstaň
Komnaty jantarový ti v pravý čas pravdu poví
Až jednou sejdeme z hor, cesty se propadnou níž

Ve světě barev si číst, znát popěvek na jeden tón
V blescích se jeho tvar míhá, možná je vrytý do etruských spon
Oči ho vyzařují, podle něj po mořích vraky plují
Až jednou sejdeme z hor, cesty se propadnou níž

Proč se vlastně snažit psát nějaká moudra, když všechno bylo už napsáno? Proč něco říkat, když všechno už někdo řekl? Je to smutné, je to hloupé a naprosto demotivující, ale je to prostě tak. Nejlepší je asi mlčet - jedině tak si lze zachovat aspoň minimální naději, že člověk nevypadá jako hlupák. Tudíž končím (dnes určitě a velmi pravděpodobně i v říjnu)...

28. října 2007
Přece jen něco... Podle některých konečně, podle sebe možná zbytečně brzo (pokud to vůbec mělo nastat) jsem se rozhodl a odhodlal ke zveřejňování prózy. Ono to na výše uvedném stejně nic nezmění - kdo mě měl za pitomce, bude mít i nadále... Jisté nebezpečí ale vidím v tom, že i ti, kteří mě za něj neměli, mohou svůj názor změnit.
Ale co. I tak se vlastně tyhle věci mění. Někteří lidé se mnou už nemluví (třeba naprosto najednou a nevím proč - ale nebudu jmenovat...), někteří se mnou mluví zase (většinou taky nevím proč), někdo se mnou nemluvil nikdy (a nikdy nezačne - to mi ovšem vadí ze všeho nejmíň), někdo se mnou mluvit brzo přestane (vždycky se někdo takový najde)... Vše plyne - panta rhei.
Takže kromě fotografií, deníku, textů, anket a článků tady bude i knížka "Rychle, než to zapomenu..." a výhledově snad i jiná próza. Ani nevím, proč vlastně se tady tyhle věci ocitají, co mě nutí je publikovat. Asi že mám pořád jakousi obavu, že po mně nic nezbude, že žiju zbytečně nebo co (původně tam mělo být "nic pořádného nezbude", ale pak jsem si uvědomil, že tímto to asi stejně nevytrhnu)...
"Rychle, než to zapomenu..." není autobiografie. Není to ale ani vymyšlený příběh - je to syntéza obojího, aniž bych ovšem chtěl a mohl říkat, co je co. Ostatně je to jedno...