20. ledna 2006
Kdybych měl za úkol napsat nějaký sloh na téma Den blbec, pak by jednoznačně vyhrál pátek 20. ledna... Ráno jsem ve škole řešil nějaké záškoláctví a asi 156 různých podvodů, jejichž výsledkem je trojka z chování a podmínečný vyhazov se zkušební dobou do konce června (to se skoro nedá ustát). Vůbec nemám takovéhle hovory rád, fakt ne. Další hodinu jsem celkem v klidu odučil a po ní mě volali, že mám ještě s jedním kolegou odnést dolů holku, která si vyhodila koleno a bolestí nemohla pomalu ani dýchat. Odvezla ji sanitka. Taky nic moc zážitek; následovalo už "jen" to, že jsem kvůli "sanitní příhodě" nestihl zapsat pololetní známky, takže jsem to musel řešit v průběhu dalších 2 hodin, stejně jako sčítání hodnoty knížek v knihovně, což mi bylo řečeno asi 2 hodiny předtím (těch knih je asi 5 tisíc). Během oněch posledních dvou hodin jsem ještě myslel na to, jak přežívá moje milá třída na hodinách s kolegyní, která je nenávidí proto, že si nechtějí nechat všechno (hlavně do očí bijící nespravedlnost) líbit. Posléze jsem se dozvěděl, že se měli špatně jako na všech hodinách s touto paní...
Jel jsem domů, cestou zaplatil povinné ručení za Peugeota, bylo mi nějak blbě a neměl jsem chuť dělat vůbec nic, ale přesto jsem dal na stránky další opakovací maturitní téma, když jsem to čtvrťákům slíbil. Asi v 7 jsem zjistil, že nemám peněženku, kde bylo dost peněz a všechny doklady. Nebyla nikde. Napadlo mě, že jsem ji nechal ve škole (to abych sám sebe uklidnil, že mi ji neukradli), a tak jsem se tam chtě nechtě vypravil a cestou přemýšlel, jestli bude školník doma a jestli se tam dostanu, protože je všude zapnutý alarm. Tohle jediné z celého dne dopadlo dobře - školník byl doma, peněženka v klidu ležela na stole, alarm se nespustil. Oslavil jsem to malou večeří v KFC... Takovýhle den fakt stačí jeden...!
Jinak nic nového, samé špatné zprávy. Nikon už bude dělat jen digitály (a já mám tak rád filmové foťáky!), Konica-Minolta nebude dělat vůbec žádné foťáky ani filmy, jen nějaké blbé kopírky pro kancelářské krysy. Má být hnusné počasí a asi -20°. Co kdyby ten leden táhnul někam...?! Nebo ať táhne celá zima, už mě štve.
Nakonec ale nezůstalo jen u špatných zpráv, blbého dne a ohavného počasí - došel mi e-mail, který mě potěšil tak, že musím Saše zcela jmenovitě poděkovat, neboť i malí lidé umějí dělat velké činy :-))) ...
25. ledna 2006
Někteří lidé si myslí, že když v listopadu (!) řeknu hned po Vánocích, znamená to ve skutečnosti koncem ledna... Mluvím o hudbě na ples, aby bylo jasno. Totiž v Lucerně chtějí hudbu na šerpování jen na minidisku (o kterémžto médiu si hromada lidí myslí, že je to obyčejné malé CD - tak to tedy NENÍ). Je třeba vyrovnat úrovně, nahrát na MD, disk popsat, aby v tom ten zvukař pak neměl hokej - takže celkem dost práce. A vysvětlovat, že jsem na to chtěl dost času, to je jako mluvit do zdi, zatímco dámy (nemá cenu je jmenovat, protože se určitě poznají) se místo omluvy, že to nesou pozdě, radši naštvou, urazí a chodí po škole s tím, že jsem podrazák, lump a podobně. Když je to baví... Mně je to celkem jedno, protože můj ples to není - a možná tam ani nepůjdu.
Mám nové hračky (Sigma a Tokina), kolem lidi, které mám rád, vím o místech, kam stojí za to jít... Těším se na nové fotky, písničky, na jaro a tak vůbec - na to, co bude. Nějaký blbý ples je v tomto světle opravdu nedůležitá věc.
31. ledna 2006
"Máš jedničku z testu, což znamená, že jsi to opsala. Sice jsem tě při opisování nechytila, ale já mám přece vždycky pravdu. Napíšeš si to znova a když odmítneš, dostaneš pětku i z toho minulého testu! Já vyhraju a ukážu ti, kdo tady vládne!" Připadá vám to divné? Mně taky, ale přesto takto uvažují někteří lidi, kteří jsou nazýváni učiteli. Když se student jde zeptat, jak je tohle vůbec možné, dostane vynadáno v tom smyslu, že si to nemůže vůbec dovolovat, a nádavkem přednášku o spiknutí. Co na tom, že je u toho půl sborovny a třídní učitel studentů nucených snášet toto jednání. Nevyřeší se samozřejmě nic. Já mám pravdu! To jsou okamžiky, kdy se opravdu stydím, že jsem taky učitel. A přitom samo toto povolání za nic nemůže, vždy je to vina konkrétních lidí. To, co pokazí jeden takový "učitel", nenapraví ani deset dalších... Kazí to lidi, kteří si výchovu pletou se zneužíváním osobní moci (byť poměrně diskutabilní), kteří silou likvidují jakoukoli snahu o diskusi (i když ta by měla být hlavní náplní předmětu, který ona paní "vyučuje")... Kde to jsme? Je toto demokratické školství? Ne. Není to nic jiného než psychická šikana.
Proč o tom tak dlouze píšu? Protože tato "učitelka" mi dokonale zkazila konec ledna (a obávám se, že nezůstane jen u tohoto měsíce).
1. února 2006
Tak přemýšlím, že zahodím mobil nebo aspoň SIM-kartu (myslím, že bych se bez nich obešel). Schválně jsem se díval, co se stane s Oskarem o půlnoci mezi 31. lednem a 1. únorem. Oskar zemřel a místo jeho úsměvu se na mě dívá něco, co by při troše dobré vůle mohlo být třeba logem dárců krve. Nelíbí se mi to, nechci to. Jenže se mě nikdo neptá... A ostatní operátoři jsou mi nesympatičtí ještě daleko víc. Třeba se s tím Vodním telefonem skamarádím, zatím mi ale připadá jako nezvaná návštěva...
9. února 2006
Docela by mě zajímalo, jak to ostatní lidé dělají, že jsou pořád tak ohavně veselí a neustále optimisticky hledí na svět kolem. Pokud se mi občas toto na krátkou chvíli přihodí, je to buď ojedinělá souhra nějakých šťastných náhod, nebo někdy taky přetvářka (sice je to hnus, ale co s tím nadělám?). Tvářit se dneska jinak než kreativně, optimisticky, přátelsky a pozitivně, to je pomalu zločin; každopádně se tím dotyčný sám odsuzuje do pozice společenské nuly a vyvrhela. Vždyť svět je přece báječný, tak se raduj! Máme tolik věcí, které dělají život krásným - tak si je s idiotsky šťastným výrazem honem běž koupit! A tak dále. Všichni jsou tak bezproblémově šťastní (tedy vypadají tak), až je mi hanba chodit po ulici... Měl bych být v zájmu veřejného blaha exemplárně utracen jakožto rozvratný pesimistický živel...
16. února 2006
Mám prázdniny, což je samozřejmě fajn. Chodím fotit a vůbec pořád někam. Většinou sám. Lenka je nemocná a asi budu taky, teď právě bojuju s jakousi chřipkou... Dnes mě ale pobavil jeden e-mail, který dokazuje, že lidská blbost je nejen věčná, ale i všudypřítomná a zábavná. V e-mailu je doslova toto:
Dobrý den, u Vašeho článku Hrad Choustník bylo zadáno poměrně kritické hodnocení, autor byl požádán o krátký komentář ke své známce, který posíláme níže:
Známka: 5
Jméno: Dagmara Ftipná
e-mail: neuveden
Komentář:
Bla bla bla bla!BLAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!!!!!!!!!
S láskou
Dagmara Ftipná
P.S.: Hanba neznámím Albáncům!!!!!
Tak jsem dostal pětku, a co má být? Když nevím, za co vlastně, je mi to jedno. Milá "Dagmara Ftipná" je bezpochyby úplně pitomá. Nejen že ve svém komentáři projevila opravdu vzácný smysl pro realitu (ono takové bla bla blaaaaa! je vskutku myšlenkový skvost!), ještě ani neumí gramatiku, protože se nepíše neznámím Albáncům, nýbrž neznámým, když už... Takže milá "Dagmaro Ftipná": žádná hanba Albáncům (o nichž jsem mimochodem v životě nenapsal ani slovo), ale hanba tomu, kdo píše nesmyslné komentáře se špatným pravopisem a navíc se zbaběle bojí uvést svou e-mailovou adresu. Díky za zábavný mail a za důkaz, že je někdo na světe větší pitomec než já.
20. února 2006
Český Telecom je naprosto neuvěřitelná firma! Mám takový malý problém s ADSL - často se nejde připojit, když volám, internetové spojení se přeruší. Problém nastal až po navýšení rychlosti na začátku měsíce. Volal jsem tedy na linku technické podpory, poprvé v neděli 12. února. Bylo mi poměrně příjemně sděleno, že problém bude vyřešen, že jde o chybnou synchronizaci linky a že do 48 hodin se mi ozve technik na můj mobil. Nestalo se ani jedno - problém se nevyřešil, nikdo mi nevolal. Zavolal jsem tedy znovu v úterý večer, opět totéž. Středa - to samé. Měl jsem trpělivost, i když těch jejich 48 hodin uplynulo už 4×. Mají toho moc, říkal jsem si, dokud mi nedošlo, že to není můj problém, ale jejich - a že jsou za to placeni.
Dnes jsem zavolal znovu... Po dlouhém čekání na lince se mi ozval ráčkující operátor, který si to všechno poslechl a odměnil mě za to stejnými kecy jako jeho kolegové. Když jsem neodbytně opakoval otázku KDY a JAK to budou řešit, poradil mi, ať zavolám na linku 13129 a ohlásím poruchu stanice. OK. Po 15 minutách čekání se mi ozvala operátorka, která říkala, že se jich to netýká a že mě přepojí zpátky na linku ADSL a ať chci nadřízeného, protože mi poradili špatně. Po 10 minutách čekání mi bylo automatem oznámeno, že žádný operátor není k dispozici. Znovu jsem volal a už jsem byl DOST naštvaný, protože abych se po hodinovém vysedávání u telefonu dozvěděl leda to, že mi kdosi špatně poradil, to je fakt moc. S nadřízeným mě spojit nemohli - asi nemá telefon nebo co, to je jako kdyby knihovník neuměl číst! Dají mu na mě kontakt a prý mi do hodiny zavolá (bylo tři čtvrtě na 5) - do 8 se mi neozval nikdo. Další telefonát. Spojit mě nemůžou, nechápou, jak se mohlo stát, že mě nekontaktovali. Prý mi nadřízení zavolají. Jestli jsem se někdy chtěl sebrat a jít podpálit nějaký barák, pak teď - a hádejte který? Smrt žluté mafii! Jestli si někdy budete chtít připadat jako pitomci, řešte nějaký problém s ČTc! Udělají z vás idiota dokonce zadarmo! Není svět báječný?
V 11 večer mi volal jakýsi technik, provedli jsme test, zjistili, že je závada ve splitteru - mám ho reklamovat v prodejně Telepoint. Na počkání mi rozbočovač vymění (ne že bych tomu po tomto týdnu a jednání s ČTc věřil, ale zkusím to). Celá "akce" trvala 6 minut - ale odhodlávali se k tomu víc než týden... Nešlo mi o to, aby všechno vyřešili hned, ale o to, aby dodrželi své sliby. Svou malou válku se žluťáky považuji - alespoň dočasně - za vyhranou...
12. března 2006
Už několikrát jsem měl radost, že konečně přijde jaro. Dneska to definitivně vypadá, že nepřijde nikdy - přes noc napadlo asi 30 centimetrů sněhu, takže Sibiř pokračuje a to bílé svinstvo už mi fakt jde na nervy. Připadám si jako barvoslepý - všechno vypadá jako ČB fotka... Snad nikdy jsem se netěšil na příchod jara tak jako letos; většinou mi byly rozmary počasí celkem ukradené, ale co je moc, to je moc. Všichni jsou tou dlouhou zimou nějak zasažení, unavení, otrávení...
Aspoň že mě už nebolí záda, to byla taky lahůdka: mohl jsem stát a ležet, sedět moc ne. Ve škole jsem nachodil nepočítaně kilometrů. Ven moc nechodím, není kam - furt je hnusně. Fotit se nedá, ale možná je to jen nedostatek nápadů. Nevím. Každopádně už mám té zimy plné zuby - jsme snad Rusko???
20. března 2006
Dnes večer začlo astronomické jaro, ale chová se vcelku nenápadně, venku pořád leží sníh... Letošní jaro je stejného druhu, jako třeba ekonomické úspěchy roku 2005: všichni o tom mluví, ale vidět to není (třeba je to tím, že se špatně dívám). Jinak jsem měl dnes - shodou okolností - takový nákupní den. Pořídil jsem několik věcí, ale ani jedna nebyla pro mě - sice nemám takovou radost, jako kdybych něco daroval sám sobě, ale musím přiznat, že za cizí peníze nakupuji rád a taky mě vcelku těší, že mě lidé považují za odborníka na leccos, proto se i ta kýžená radost celkem bez obtíží dostaví. "Potřebovala bych nový mobil za XY peněz, ale neumím si vybrat" nebo "Kup mi někde prosím to a to, já tomu nerozumím". A tak má brácha nový foťák Sony, kolegyně novou Nokii... Dobré. Ale navrhoval bych jednu inovaci: co kdybych za VAŠE peníze koupil něco pro SEBE? To bych uměl úplně nejlíp, na to se spolehněte. Jaru zdar (a ekonomickým úspěchům rovněž)!
2. dubna 2006
Ráno v 5 jsem se vrátil ze Slovenska - byl jsem na česko-slovenském školení o výměnných pobytech mládeže. Bylo to dobré: kolem hory, příroda, vcelku smysluplné školení (očekával jsem další přehlídku frází o EU, jež se naštěstí nekonala). Také jsme byli v termálních lázních Oravica; ten areál bych fakt chtěl mít někde za rohem...! Kousek od Zuberce je krásný skanzen - tam jsem fotil a dnes napsal článek, dokud mám čerstvé dojmy. Bude na Paladixu. Sem dávám jen několik málo snímků jako ukázku. Slovensko bylo (je) sympatická země.
Cesta vlakem zpět byla dokonalá - v lehátkovém voze nám slovenský průvodčí doporučil zamknout kupé, zajistit řetízkem a ještě nám dal mohutný šroub, jímž jsme si měli zevnitř přišroubovat dveře. Že prý cikáni vykrádají kupé... Zevnitř byl vagón také zamčený a dveře ještě zajištěny řetězem a zámkem. Nebylo možno dostat se tam, leda že by vlakoví lupiči pobíhali po světe s autogenem... Ještě nikdy jsem nejel vězeňským vlakem - tento se mu velmi blížil... Cítil jsem se jak někde na Ukrajině nebo rovnou v Čečensku. Spal jsem ovšem výborně.
Zítra ovšem musím do práce a hned mě čeká vydatný týden. V pondělí školská rada, do níž jsem byl bůhvíproč zvolen jako zástupce učitelského sboru (celkem by mě zajímalo, kdo mě volil, když řadě kolegyň jdu fest na nervy), v úterý přípravný kurz z češtiny pro ty, kteří chtějí dělat přijímačky (u některých účastníků kurzu je to beztak marná snaha - vypadají nevzdělavatelně) a ve středu je čtvrtletní pedagogická rada, tedy akce, bez které bych se s chutí obešel. Ale hlavně že je konečně jaro...
12. dubna 2006
Trochu jsem to s tím jarem přecenil, protože předevčírem sněžilo. Myslel jsem, že se mi to zdá, ale bohužel jsem byl až nepříjemně vzhůru...
Dnes se psala maturitní slohovka, a tak jsem musel celé dopoledne prožít v obleku, což mi dost vadí. Nemám rád oblek, i když mi všichni říkali, jak mi to sluší... Pravděpodobně si vymýšlejí, aby dostáli své povinnosti společensky vhodné a neutrální konverzace (což je něco jako light potraviny: prý jsou zdravé, ale většinou bez chuti nebo vyloženě hnusné). Je to stejné, jako když někomu řeknete Dobrý den - opravdu chcete, aby měl dobrý den? Většinou je vám spíš celkem jedno, jaký kdo bude mít den, ne? Zkrátka fráze.
Až do pondělka mám prázdniny, ale docela dost toho musím, resp. jsem si to sám naplánoval a chci to splnit. Tyto prázniny by mohly být Prázdninami dobrých skutků - kolegyni koupím mobil, s jinou kolegyní řeším nákup auta v bazaru a jedné slečně vyberu v bazaru foťák, neb se rozhodla fotografovat na film (a to je mi sympatické). Ano, opět nastala doba nákupu za cizí peníze, opět pro někoho něco udělám a budu se tvářit hrozně skromně, až mi budou děkovat (tedy doufám, že budou...). Protože - představte si mou nebetyčnou pitomost - já pořád věřím, že když pro někoho něco udělám, jednou se mi to vrátí, dokonce možná v dobrém. Jsem normální...?
Taky bych rád něco nového vyfotil a dopsal písničku, která mi už pár dní hraje v hlavě...
22. dubna 2006
Novinky mám v zásadě pouze dvě - je to dokonce klasický případ, kdy jedna novinka je dobrá a jedna špatná. Začnou - taktéž klasicky - tou špatnou. Jsem nemocný, mám něco se zády. Je to jako rizikové těhotenství: nesmím (moc) sedět, předklánět se (vůbec) a nic těžšího nosit. Prakticky tedy můžu ležet, stát a chodit, jenže: ležení je nuda, jen tak postávat doma je pitomost a chodit není kam. Prostě otrava jako řemen. Ale moc se těším, až mi bude dobře, vezmu své těžké Nikony a objektivy a půjdu ven fotit... Pak si sednu ke kytaře...
Druhou novinkou je to, že mám nový hosting a vlastní doménu pro tyto stránky: http://www.milansykora.net. Na ty staré zapomeňte; už mě štvalo, jak pořád něco na freehostingu nešlo a taky by za nedlouhý čas nastal problém s místem. Takto je vše vyřešené a můžu mít také dobrý pocit, že jsem Pan Někdo s opravdu vlastní doménou :-)))). Možná se ptáte, proč nemám doménu CZ, ale důvod je jednoduchý: tato je levnější více než o polovinu a koneckonců je jedno, co se za tu tečku píše. Aspoň mně tedy ano; a doménu EU jsem nechtěl z toho důvodu, že opravdu nemusím mít všechno euro-unijně unifikované... Mějte se zatím hezky a doufám, že se na těchto stránkách budeme stále potkávat a že pro vás budou místem, kam se budete rádi vracet.
26. dubna 2006
Dlouho jsem přemýšlel, jak mám následující řádky napsat...
Pořád jsem nemocný a ještě nějakou dobu budu. Ale říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré: stala se neuvěřitelná věc - asi mám přátele, protože už mě několik lidí bylo navštívit, několik lidí ještě přijde, třeba zítra. Chodí mi maily, ať se uzdravím, že mě lidé potřebují. Někteří lidé mě překvapili, protože jsem si až doteď myslel, že mě nemají rádi a vyloženě jim vadím nebo mě nenávidí. Je to krásný pocit a já jim za to děkuju... Až do příští deprese se budu těšit pocitem, že na mě někdo myslí a nejsem všem ukradený... :-)
Ten krátký okamžik v pátek ráno, kdy jsem necítil nohy, kdy jsem je nemohl ovládat a kdy jsem je jakoby neměl, nikdy nezapomenu. Člověka to změní - prožitý strach, hrozná bolest a potom to beznadějné NIC - to se někam uloží a už to nic a nikdo nesmaže. Jenže je to vlastně dobře: změní to pohled na mnoho věcí, změní to hodnoty. Ani ta paní, co na mě dnes na náměstí Míru křičela, když jsem jel z nemocnice a říkal jí, že jí nemůžu pomoct s kočárkem do tramvaje, mě nenaštvala a nechala mě v klidu. Ona neví. Já už VÍM...
28. dubna 2006
Chodím na infuze a postupně se nemoc zlepšuje. Mají na tom zásluhu nejen léky, které konzumuji, ale také to, o čem jsem psal předevčírem... Několikrát jsem přemýšlel, jak se v učitelském povolání pozná, že to k něčemu je. Pomocí nějakých výkazů to nejde, nic nedělat a dávat jen tak za nic dobré známky, to je taky špatně, protože by to poškodilo právě studenty - to oni by na to doplatili... Takže jak? Dnes jsem dostal takový mail:
Milý pane profesore,
rádi bychom Vám poděkovali za velkou trpělivost a ochotu, s níž jste nás během našich čtyř let strávených na této škole vytrvale a s humorem připravoval na naší zkoušku dospělosti. Díky, že jste nás považoval (a považujete) za samostatně přemýšlející lidi, kteří mají (většinou) vlastní názor, a jednáte s námi otevřeně. Je nám líto, že máte zdravotní komplikace, kvůli kterým s námi nemůžete strávit posledních pár hodin. Hodiny českého jazyka a literatury totiž patřily k našim nejoblíbenějším předmětům. Ani ne tak díky květnatosti našeho jazyka ani množství kvalitních děl některých autorů, ale právě díky Vám. Rádi jsme poslouchali Váš výklad proložený ironickými poznámkami na některé z autorů nebo příběhy z Vašeho života. Budou nám chybět! Jistě jsme zapomněli na mnoho věcí, za které Vám poděkovat (včetně toho, že jste nám nesmírně ulehčil přípravu maturitních okruhů).
Doufáme, že se brzy uzdravíte a ještě jednou velké DÍKY!
Nashledanou u maturit...
Vaše 4.B
Milá 4.B, já Vám děkuji... A jestli si někdo myslí, že je to nějaký falešný dopis, který jsem si vymyslel, plete se - jednak bych to udělat nemohl, když sem chodí hodně lidí ze školy, a jednak bych to udělat nechtěl, protože lež neléčí. Toto ano. A vůbec - můžete se třeba jít zeptat.
Ahoj v květnu...!
4. května 2006
S mou nemocí se to vyvíjí dobře - už mě (skoro) nebolí ani nohy ani záda, můžu spát celou noc (změna!) a nemusím brát prášky. Zítra jdu na poslední infuzi a pak se chci trochu projít - po dlouhé době... Chtěl bych absolvovat nějakou krátkou zkušební procházku, než se příští týden - snad - vydám do ostrého provozu. Snad to půjde. Vezmu s sebou foťák jako testovací zařízení: jestli batoh unesu bez problémů, bude to fajn. Jsem zvědav.
Ode dneška mám novou paměťovou kartu pro D70 - SanDisk Ultra II 2GB. Koupila mi ji Lenka (za moje peníze samozřejmě), aby ji nevyprodali - byla za super cenu, ušetřil jsem asi 1500, což se při výši (vlastně níži) nemocenské docela dost hodí. Další důvod, proč zítra vzít Nikona zas jednou dál než na zahradu...
9. května 2006
Dnešní zprávy jsou dvě - opět klasicky jedna dobrá, jedna špatná. Tou dobrou je nákup kinofilmového skeneru Nikon Coolscan IV ED - mám z něj fakt radost, protože konečně můžu doma skenovat negativy a ne jen papírové fotky. Je z druhé ruky, ale podle popisu "jako nový"; podle vzhledu a funkčnosti taky.
Taky jsem byl u doktorky na kontrole - a ještě nesmím do práce, dokonce mě chtěla poslat do nemocnice... Do marutit se musím dát dohromady, když se to nezlepší, pak mě čeká nemocnice, nějaké cvičení a kapačky. Když nepomůže ani to, pak operace. Přdstave, že se mi někdo bude vrtat v páteři, mi nahání husí kůži; a to si nemyslím, že jsem nějaký srab. Není to tak dávno, co jsem nadával na moc dlouhou a otravnou zimu... Zlatá zima, kdyby se tak chtěla vrátit! Tohle jaro, přátelé, totiž stojí za hovno...
14. května 2006
Dneska je Svátek matek. Mají ho mít, je ale dost nespravedlivé, že v kalendáři není žádný Svátek šroubů - jak k tomu šrouby přijdou, že jim nikdo nepřiznal vlastní svátek...? Jsou přece také důležité!
Ale vážně - včera jsem byl chvíli venku a přotože pršelo, jel jsem (stylově - tramvají) do Muzea MHD, jelikož je to blízko a ještě jsem tam nebyl. Nikdo tam nebyl, až když jsem odcházel, začínali se trousit naobědvaní nedělní lidé. S fotografováním byl docela problém, protože bez blesku to nejde (možná by to šlo se stativem, ale ten jsem nechal doma), ale záblesky se dost odrážejí na sklech, kterých je tam všude plno. Nakonec jsem to vyřešil difuzérem a také doma úpravou snímků v počítači - myslím, že to ale nikdo nemá šanci najít, jsem se svou kamufláží vcelku spokojen.
Taky tady včera byl Filip, maturant. Kecali jsme o všem možném, hlavně samozřejmě o blížící se maturitě. Na maturity bych rád byl ve škole, nechci tam "své" studenty nechat, aby je zkoušel někdo jiný. Ale nemám prý moc sedět - tak třeba budu první učitel zkoušející u maturity vestoje (vleže by to bylo ještě lepší). Diskutovali jsme taky o známkách - já jsem totiž letos dal 2 pětky z maturitních slohovek (třetí kandidát ji nakonec nedostal). Ale nic jiného jsem nemohl dělat, byly fakt příšerné.
Stále mě nepřestává překvapovat jedna věc - že za mnou chodí tolik lidí a dokonce ani nic konkrétního nepotřebují. A hodně lidí mi taky píše. Měl jsem z několika posledních let dojem, že tohle už zmizelo. Musel jsem tento náhled změnit, protože lidi (hlavně studenti) sem chodí prostě jen tak, aby mě viděli (to ovšem není žádná velká krása) a poptali se, kdy už přijdu - že tam prý chybím a Krupkáč není tím, čím obvykle (to mi napsala Saša v mailu...). Dost mě to dostává. Škola se vším, co k ní patří, mi chybí, je to takový druhý domov a já jsem tam už dlouho nebyl... I moje milé lyceum je tam opuštěné a navíc zástupkyni třídního dělá paní, kterou nemám rád (o to moc nejde) a třída taky ne (o to jde hodně); je to ta, s níž tolik bojují (resp. bojujeme), stěžují si oni i rodiče... A paní ne a ne odejít.
Zítra zase jdu na kontrolu a na injekci, ale už si nedělám naděje (jako už několikrát), že by mě paní doktorka pustila do práce - a už je mi to celkem jedno, prostě uvidím. Asi ví, proč to nejde. Mimochodem - myslím, že touto nemocí jsem překonal svůj osobní rekord v počtu injekcí (kapačky nepočítám); nikdy jsem jich za tak krátkou dobu nedostal tolik. Pomalu se to zlepšuje, ale fakt pomalu. Když se ráno (brzo) probudím, mám pocit, že jsem nespal, ale místo toho za noc ušel tak 80 kilometrů - jsem normálně vyřízený, bolí záda a nohy... Hnus.
Aspoň že dneska přijedou Kačenkovic - tedy brácha s rodinou. Malé slečně jsou problémy tohoto světa naprosto volné, hlavně když jsou hračky, projede se tramvají (to prostě miluje), uvidí z okna sousedova psa, bude si s ní hrát teta Lenka a bude něco dobrého k obědu. Chtěl bych se tak mít.
17. května 2006
Tak si vesele fetuji infzue, každý den jednu flašku. Pak je mi celý den fajn, ale doufám, že na těch analgetikách, co tam jsou, nebudu pak závislý... No a v pondělí vyrážím po měsíci do školy - začínají maturity a prý mě tam chtějí (žáci i vedení). Já tam chci taky, ten barák a hlavně lidi v něm mi chybí - už tam nějak patřím nebo co... Snad to zvládnu s těmi zády a nohama. Paní doktorka říkala, že se to může hodně zhoršit a pak mě operace nemine. Fakt nehýkám blahem, že by se mi někdo nějakým nářadím vrtal v páteři, ale jestli by to mělo pořád bolet, jdu do toho a dokonce rád. Sice bych měl po prázdninách, ale co s volnem, když bolestí nejde nic dělat? To radši půjdu na tu operaci. Beru to celkem v klidu - prostě uvidím (řekl slepý...).
Dneska jsem dal na web nové fotky, jsou to takové foto-produkty mých povinných vycházek. Chodím pomalu a dívám se kolem sebe, mám čas. Mám hromadu času. Vzpomněl jsem si na Kulhavého poutníka od Josefa Čapka - ten chlápek špatně chodil a z handicapu si udělal přednost: nespěchal jako ostatní, všechno promyslel, prožil, prohlédl... To mi doufám zůstane, až budu zdravý a nevděčně zapomenu na to, co mi tato odporná nemoc dala dobrého. Snad mi to někdo nebo něco - nebo třeba tyto řádky - připomene...
28. května 2006
Tak mám za sebou první maturitní týden. Bylo to jiné než kdykoli v minulých letech - mezi jednotlivými zkouškami jsem ležel v kabinetě na žlutém nafukovacím lehátku a relaxoval, protože sezení mi fakt nedělá moc dobře; ale těžko u maturity stát (nebo dokonce ležet...). Nakonec to celé proběhlo vcelku dobře, až na jeden zádrhel: slečně, která neuměla vůbec nic, jsem dal pětku, protože na nic jiného to nebylo a kdybych jí dal čtyřku, poškodil bych všechny ostatní. Její "výkon" slyšela celá komise. Druhý den se ona studentka přihnala s otcem a že prý si budou stěžovat. Na to sice mají podle vyhlášky právo, ale vadí mi jiná věc - když něco zkazím, navíc vlastní vinou, pak svůj neúspěch nemůžu házet na nikoho jiného! Lidé jsou holt různí. Poprvé v životě jsem někomu při slavnostním ukončení maturit nepodal ruku - prostě to nešlo.
Ve čtvrtek jsem byl na maturitním večírku, ale nestál za nic. Konal se v podniku jménem "Divadelní kavárna", ovšem ten by se správně měl nazývat "Pajzl u divadla". A s kavárnou neměl společného už vůbec nic. Pivo teplé (možná že i číšník), obsluha pomalá, málo místa, všechno poněkud jeté, vzduch k nedýchání... Zajímalo by mě, co na takové akci může někoho bavit. Většina lidí se tvářila docela vesele a spokojeně. Dost možná jsem divný a neumím se bavit. Možná jsem prostě jen starý. Mluvil jsem v podstatě jen se třemi lidmi (ale aspoň to stálo za to a navíc Jana hodnotila akci naprosto stejně jako já - takže na tom asi něco bylo). Vydržel jsem tam asi hodinu a pak jsem po anglicku zmizel. Nemusím být všude. Vsadím se o cokoli, že jsem nikomu nechyběl.
V pátek bylo po maturitách volno, a tak jsme s Viktorem už ráno vyrazili do Poldovky fotit. Bylo zajímavé počasí s divokými mraky, prolezli jsme snad všechno zajímavé, co v těch obrovských ruinách je, a byli se svými objevy opravdu spokojeni. Občas se odněkud vynořil opravdu divný typ - třeba chlápek, který se nad propastí náspyky procházel po chodníčku, na který jsme se my skoro báli vstoupit... Navíc vedl kolo a na rámu měl přivázanou asi desetikilovou palici! Taky jsme se domlouvali na fotografování Viktorovy svatby v červnu. Jsem na to zvědav a doufám, že nic nezkazím - fotit svatbu totiž není žádná legrace; nejde říct "Promiňte, já to zkazil, mohli byste se podepsat ještě jednou...?". Bude to zajímavé, protože jednak jsem nikdy neviděl katolickou svatbu a jednak jsem také nikdy nebyl na hostině v pravé indické restauraci...
Následky návštěvy kladenské Poldovky jsou poměrně nepříjemné - vrátila se bolest nohou a zad. Pár dní dala pokoj, asi odpočívala, protože se vrátila opravdu při síle. Připomíná mi takový ten legendární prototyp otravné tchýně, která se člověku plete do života a ovlivňuje cokoli, co dělá - ani nejde mít z něčeho radost, protože ta baba tam někde pořád je. Ale na rozdíl od tchýně nemůžete bolest vyhodit za dveře a zamknout... Škoda, udělal bych to hned. Aby nedošlo k omylu: je to jen taková metafora, ostatně žádnou tchýni nemám.
30. května 2006
Konečně nebudu mít obavu, že mi nebude stačit kapacita paměťových karet: mám novou kartu SanDisk Ultra II 8GB. V Nikonu mi říkali, že mají vyzkoušené jen kapacity do 4GB, ale že by teoreticky neměl být problém. Už vím, že problém není ani prakticky. Mám opravdu radost. A kromě toho mě Pavel vybavil ještě tričkem a kšiltovkou Paladix, což je taky fajn. Dnes je prostě dobrý den...
2. června 2006
Omlouvám se 4.C za to, že jsem nepřišel na jejich maturitní večírek. Potěšilo mě, že mě pozvali a celou dobu jsem si plánoval, že tam půjdu. Večer jsem si nějak nedokázal představit, že budu sedět - záda a nohy tvrdě stávkovaly. Jsem nicméně přesvědčen, že se akce beze mě obešla a všem se jistě líbila...
4. června 2006
Tak máme po volbách, které (jaké překvapení!) nic nevyřešily. Ale já se o politiku moc nezajímám - prostě nějak bude. Že bych kvůli tomu nespal, to tedy ne.
Včera jsem byl v podivném opuštěném objektu - sice je to v Praze, ale vypadá to tam jak na Marsu. Místo jsem sám pro sebe nazval Země ruin. Byli jsme tam kolektivně; do takových objektů celkem není radno chodit sám. Naši infiltrační skupinu
tvořili Viktor, můj brácha Radek, Lenka a moje maličkost. Dost na to, abychom se nemuseli bát, přece jen jsme relativně civilizovaná země (většinou). Fotografie, které jsem si přinesl, jsou podle mého názoru opravdu dobré a mám z nich radost. Lidé, kteří je viděli, reagují vesměs kladně.
Zítra jdu do práce, maturity skončily, a tak mě čeká pár závěrečných týdnů před prázdninami. Musím leccos dohnat, ale něco mi stejně zbude na příští rok, s tím už nic nenadělám. Vysvětlím jim to. Snad to půjde, vlastně nevím, co to udělá s mými zády a nohama - maturity jsem přežil celkem v pořádku, ale tohle je jiný režim. Nevím, uvidím a budu vědět.
12. června 2006
Návrat do pracovního procesu proběhl celkem dobře a někteří studenti se dokonce nechali slyšet, že jsou rádi, že jsem se vrátil. To potěší - zvláště když vím, jak se o některých učitelích dotyční vyjadřují (někdy mají pravdu). Ostatně já jsem také rád, že jsem se vrátil... O volných hodinách, kterých mám teď víc než dřív, jelikož odešli čtvrťáci, ležím na žlutém nafukovacích lehátku, abych šetřil záda, a čtu noviny. Ležení dobré, noviny - tradičně - nic moc. Samá politika a fotbal - jedno horší než druhé!
Rodiče odjeli na dovolenou. Také bych někam jel (a nemuselo by to být zrovna do nemocnice...)! Máme rozkopanou celou ulici, nejde nám plyn, ale aspoň že už je léto... Těším se na prázdniny, i když vůbec nevím, kam pojedu a co budu dělat. Jenže vždycky se něco najde.
V sobotu jsme byli na svatbě Viktora a Emy. Poprvé jsem tak viděl pravou katolickou svatbu v kostele; bylo to příjemné a pro mě -
neznaboha - i velmi zajímavé. Na svatbě jsem byl víceméně pracovně, protože jsem celý obřad i pozdější hostinu v indické restauraci fotografoval; já na film, Lenka digitálem, a tak Nikony měly pracovní sobotu (někteří mladší určitě nevědí, co to bylo - zeptejte se rodičů...). Dnes mají být hotové fotografie ze svatby - tedy ty klasické, filmové. Fotografoval jsem Nikonem N90s, Sigmou 28-105mm a bleskem Nikon SB-80DX na skvělé filmy Fuji PRO 160S - doufám, že si neuříznu ostudu. V tom případě to budou muset zachránit Lenčiny fotografie z D70, které už jsem viděl (upravoval jsem je); ke cti Lenky slouží, že - ač se sedmdesátkou fotografovala víceméně poprvé - snímky jsou velmi zdařilé. Šikovná holka :-)
Včera jsme byli s bráchou v opuštěných lomech na okraji Prahy (neptejte se kde, neřeknu - najděte si je sami!). Na to, že mě pořád bolí záda a nohy, jsem se držel velmi statečně, musím se pochválit: prolézali jsme tunely, lezli do kopců a z nich... a šlo to! Dokonce jsem zvládl i prolézt velmi malou dírou skrz zával v tunelu, abychom se dostali do dalšího, od světa pěkně odříznutého, lomu... Připadal jsem si jako ve foglarovce - ohniště, skály... a jedno ohniště ještě doutnalo! Nikony měly volno, měl jsem s sebou Praktiku BC1, ale film jsem nedofotil, takže fotky někdy příště (možná).
14. června 2006
Fotky ze svatby se vydařily, i když to s nimi bylo docela dobrodružné... Když jsem je šel vyzvednout, slečna se tvářila podivně.
Pak ze sebe vysoukala přiznání, že mi omylem přestřihli jeden negativ, ale že je na CD se skeny. Dobrá, to nevadí. Pak jsem si prohlížel fotky a byly matné, přestože jsem výslovně objednával lesklé (jako obvykle). Aspoň že byly matné všechny, ze všech 4 filmů. Vypadaly výborně, tak jsem to nechal být. Reklamace nebyla nutná a kromě toho jsem fotky chtěl Viktorovi předat co nejdříve. Jen jsem dotyčné slečně řekl, ať si na to dávají pozor, slečna se ještě jednou omluvila a bylo to. Nicméně nejpozitivnější zjištění je nad všechny výše popsané problémy - umím fotografovat svatby! Má technika se vyznamenala. Všem se fotografie líbí a já jsem spokojený, že mě někdo pochválil...
Kdybych byl nábožensky založený nebo snad jen pověrčivý, musel bych leccos vnímat jako znamení. V posledních dnech mi bolest nohou a zad dávala vcelku pokoj. Dnes ráno se vzbudila stejně se mnou a je to dost nepříjemné... Jakž takž jsem přežil školu a vyrazil domů. Jak už jsem psal, v celé ulici nám opravují plynovod. Že mi znemožnili na blíže neurčenou dobu jezdit autem, protože překopali ulici tak, že nevyjedu ze vrat (aniž by na to předem upozornili, což by bylo minimálně slušné), to bych plynařům odpustil. Ale...
Dnes dělali tlakovou zkoušku - napustili potrubí vzduchem o tlaku 6 atmosfér (to je docela solidní tlak, asi jako v pneumatice kamionu). Všechny hlavní domovní uzávěry v celé ulici vyměnili, jen ten náš ne, protože je prý nový a v pořádku. Není! Uzávěry byly uzavřeny a měly 6 ATM bez problémů udržet... Chvíli po mém příchodu z práce jsem si připravoval nějaké jídlo, nesl si ho do pokoje, kde jsem se chystal v poklidu pojíst. Když jsem byl asi 2 kroky od dřevěné skříňky skrývající plynoměr, ozvala se neuvěřitelná rána a všechno létalo - třísky ze skříňky, ostré plechy a jiné útroby z plynoměru, omítka a věci, které
byly na skříňce. Oblaka prachu. Něco me trefilo do hlavy, ale vcelku bez následků. Hrozně jsem se lekl a hledal Lenku, volal ji ... a nic. Protože se celkem právem domnívala, že vybouchl plyn (vždyť je to přece plynové potrubí!), nikoli "jen" vzduch, vylezla z bytu oknem (přízemí), aby nemusela jít přes předsíň, kde je plynoměr. Duchapřítomné. Letěl jsem ven, kde byla - bála se. Šli jsme za plynaři, ti přišli a začali řešit. Přijel jeden šéf, pak vyšší a nakonec šéf šéfa. Zítra by to mělo být opravené. Měli jsme bordel v celém bytě - jak je teplo, bylo všude otevřeno. Různé trosky a prach byly všude, jen ne na záchodě a ve špajzu... Plynaři vypadali dost vyděšeně, stejně jako my. Jeden šéf přes druhého nás ujišťovali, jak to bleskově opraví, jak se nic neděje
a že jsou moc rádi, že se nám nic nestalo. Bodejť by nebyli! Zítra by měli přivézt nový plynoměr (ze starého je hromada šrotu, plná taška) a také nový hlavní uzávěr. Ten šmejd netěsní a všechen vzduch pod tím hrozným tlakem vylétal do naší předsíně, která se změnila v kůlničku na dříví. Ještě že jsem nešel s jídlem rychleji a nebyl o dva kroky napřed...
Jelikož je hlavní uázvěr plynové přípojky na zahradě a je naším majetkem, bude to vyřešeno jako reklamace, protože před necelými 5 lety jsme tento ventil platili a nebyl zrovna levný (záruka 60 měsíců - aspoň to říkali plynaři). Našim to nebudu psát, zkazil bych jim dovolenou. A u moře je přece hezky...
Snad je to už konečně konec seriálu katastrof, které mě tento rok pronásledují...
15. června 2006
Plynaři zafungovali hodně rychle (hlavně abychom si nestěžovali na bezpečnost jejich práce...!), už v 7 ráno vykopávali hlavní uzávěr plynu, pak přivezli plynoměr i se všemi papíry a odpoledne už nám šel plyn. Tak doufám, že třeba nevybouchneme...
22. června 2006
Školní rok pomalu ale jistě skomírá ke svému konci. Už jich mám na této škole za sebou 8 - utíká to. A zas je tady čas řešení známek, plačících a prosících zoufalců před rozličnými kabinety... Kupodivu na mě to nikdo moc nezkouší; a když - pak jen jednou a příště si nechá zajít chuť - má pravidla jsou jasná a průhledná, tedy aspoň myslím, že taková jsou. Ve škole skoro není co dělat. Známky jsou uzavřené, a tak snaha přimět studenty k nějaké činnosti je dost zbyteřná; ostatně i já s tím mám dost velké problémy. Nemám rád zbytečnou práci, a tak si povídáme, což ovšem zbytečné není. Zítra už jen 3 hodiny a pak - přes všechny plané naděje nepochybně dlouhá - pedagogická rada. Příští týden se už skoro nepočítá. Aniž vím, co v jejich průběhu budu dělat, těším se na prázdniny...
28. června 2006
Zítra na 2 hodiny do školy (úklid tříd a všeobecná nuda, neboť uklizeno je asi za 20 minut) a v pátek vysvědčení. S potěšením musím konstatovat, že moje milé lyceum udrželo první místo v pořadí průměrného prospěchu (1.81!)- nikdo nepropadl, nikdo nemá (skoro) žádné problémy (tedy s učením, jinak nevím jistě). Letos o prázdninách musím na pár dní do školy, abych udělal fyzickou inventarizaci knihovny - moc si to neumím představit, ale vypadá to jako pěkná otrava. Nicméně pár dní dovolené, které si vyberu na podzim, se hodí! Tři nebo čtyři dny (v nejhorším případě jich bude pět) mě nezabijí. Prázdniny mají jednu krásnou vlastnost - těším se na ně, i když vlastně nevím, co budu dělat (kromě té knihovny a také elektroinstalace v bytě); něco se naprosto jistě najde. A fotky budou taky.
30. června 2006
Tak jsem dnes ráno rozdal vysvědčení - bez zbytečných řečí. Měl bych asi blábolit cosi o tom, že je co zlepšovat, že je třeba snížit absenci a tak. Ale má to cenu? Má cenu říkat nejlepší třídě ve škole, v níž navíc nikdo nepropadl ani nemá žádné velké problémy, že se mají nad sebou zamyslet, a podobná moudra? Prázdniny jsou od toho, aby si lidé odpočali od školy, aby nedělali nic, co s ní souvisí. Vyžadovat přípravu na další rok - a že se takoví učitelé najdou! - mi připadá stejné, jako kdyby zaměstnavatel svému zaměstnanci říkal, že má o dovolené zpracovat to a to... Víte co? Nedělejte o prázdninách nic. Nebo ještě lépe - dělejte všechno to, co dělat chcete, a nic, co nechcete. Učitelé to mají přesně tak. Vyžadovat od jiných to, co sám nedělám, je padlé na hlavu.
Dostal jsem svou největší kytici v životě - je to taková malá zahrádka. Sice květiny celkem právem nedostávám, protože většinou nevím, co s nimi, ale tato mi udělala hodně velkou radost (asi stárnu nebo co) - ještě větší než ty 2 láhve Magistera :-). Hezké prázdniny!
9. července 2006
Mám prázdniny. Chodím ven (pokud to vedro dovolí) a zatím jsem byl nejdál u Liberce - podívat se na přehrady Fojtka a Mlýnice. Fotili jsme tam a dívali se na hory - Lence i mně se tam líbilo; a kdyby nebylo tak vražedné vedro, bylo by to ještě lepší. Přehrady jsou opravdu krásné - jsou z doby, kdy se ještě i průmyslové a technické stavby stavěly tak, aby se na ně dalo koukat... Letos nějaké dlouhé cestování asi nehrozí - cestuje se zpravidla vsedě a já nechci záda nějak moc pokoušet; nerad bych zažil to samé co v dubnu...
Co je nového? Ani nevím - asi nic; nebo jsou to takové nicotnosti, že nestojí za řeč. Nikdo mi nevolá, nikdo mi nepíše (tedy skoro, abych nebyl nespravedlivý). Někdy třeba celý den zapomenu zapnout mobil (když nezapomenu, stejně se to ukáže jako zbytečné). Zdá se, že definitivně zmizela místa, kde jsem mohl zazvonit nebo kam jsem mohl zavolat a říct: "Pojď na pivo..."; nikdo nemá čas (nebo zájem, abych si zas tak moc nefandil). Ještě jsou někteří, kteří z poněkud nepochopitelných důvodů stojí o mou přítomnost a dokonce nic nechtějí (díky!). Těch, kteří mne vyhledají jen proto, že něco chtějí či potřebují, pohříchu přibývá. Je to nejspíš proto, že moc neumím odesílat tyto "utilitaristy" do patřičných mezí. Zajímavé je, že já nepotřebuji skoro nikdy nic...
Zrušili poslední provoz ve staré původní Poldi v Kladně. Bylo to smutné, když jsme tam s Viktorem byli fotografovat. Ale aspoň po té továrně (i po nás, vlastně!) něco zbude...
Od zítra budu chodit do školy - je třeba provést fyzickou inventuru školní knihovny, neb všemocný magistrát si to přeje. Aspoň že dostanu dovolenou na podzim, to se taky hodí. O prázdninách je škola dost divné místo, asi jako zrušený úřad nebo elektrárna v zemi, kde neznají elektřinu.
Stále ještě nemám žádné plány na prázdniny, stále ještě nevím, kam (a jestli) pojedu. Ale to mi nevadí. Spíš mám pocit, že jsem tak nějak mimo svět, mimo lidi. Nejspíš si za to můžu sám; dobře mi tak.
20. července 2006
Pracovní prázdniny pokračují. Minulý týden jsem dělal inventuru školní knihovny - celá ta akce na mě dělala dojem, že bez fyzické inventarizace (resp. re-inventarizace) knih by zkrachovala nejen škola, ale snad i magistrát. Velmi mi pomohla Jana, za což jí ještě jednou moc děkuji.
Tento týden probíhá u nás v bytě komplet rekonstrukce elektroinstalace. Od včerejška je to hotové, zbývá už "jen" vymalovat a nastěhovat vše zpátky... Dočasný azyl jsme nalezli v podkroví, kde je cosi jako "hostinské apartmá", i když je to název mnohem vznešenější než by si realita zasloužila. Nebýt toho, že je tady hrozné vedro, bydlelo by se tu vcelku dobře. Tyhle tropy se ale skoro nedají vydržet! Chci: podzim, zimu, mlhu, déšť, sníh, oblačno, zataženo, hnusno - aspoň na chvíli, prosím...
1. srpna 2006
Všechno je nějaké divné. Všechno mi připadá zbytečné - práce, zážitky, lidi, věci, dny a noci, život. Asi mám v hlavě nějaký zkrat, protože ať dělám co dělám, vždycky skončím u úvah nad marností všeho a všech, hlavně pak sám sebe. Potřeboval bych něco, co by mě přimělo k překonání stavu pouhé biologické existence - jenže nevím, co by to mělo být. Podle mnoha lidí toho dělám vlastně víc než jiní... A vlastně všechno se zdá být v pořádku: mám Lenku, rodinu, občas vidím nebo slyším i nějaké další lidi (spíš ale míň než víc), fotím, hraju, píšu, žiju. Nemůžu si pomoct, ale není to ono (i když to vlastně nikdy nebylo ono). Jedna dobrá duše mi dneska řekla, že jsem totální cvok a divně uvažuju. Tak jsem tedy magor, to ovšem v pocitové rovině nemění vůbec nic.
Někdo mi třeba zavolá (vcelku výjimečně) a něco chce. Většinou něco konkrétního potřebuje, jen tak vidět mě chce málokdo (proč by to taky dělal, že). Zpravidla řeknu, že to tedy udělám, ale hned poté se mi nikam nechce jít, nechci nic dělat a nejraději bych nikoho neviděl, o nikom ani neslyšel. Zároveň jsem okamžitě nespokojený s tím, že jsem sám. Asi to není normální, co? Kromě jiného si nedokážu představit, jak za měsíc budu zase učit. Škola? Co to je?
Ale co, mám asi jen tu klasickou slovanskou chandru. Nezbývá než doufat, že brzo bude líp. Nebo asi ne líp, ale jinak. Už aby to bylo...
8. srpna 2006
Baví mě, jak všichni pořád nadáváme na počasí - na vedro, na sucho, na déšť, na zimu ... nikdy není tak, jak bychom zrovna chtěli. I přes podivné počasí jsem byl na několika zajímavých místech - v Libušíně a Švermově, kde jsou zrušené doly, a také na MS na divoké vodě na kanále v Troji, kam mě a Lenku propašoval Lukáš (díky!), v ten čas technik agregátu, na který celá akce jela. Na fotky se můžete jako obvykle podívat, odkazy jsou v Novinkách i ve Fotografiích). Během prázdnin mi to docela fotí, tak se podívejte; po tom jarním půstu, kdy jsem pořádně nemohl ani chodit, je to vítaná změna. A nápadů i míst, kam jít či jet, mám v zásobě dost (aspoň doufám).
Mám rozjdenanou takovou věc, která by mě snad mohla přiblížit ještě více k novinařině, která mě láká a baví. Vypadá to, že to vyjde - ale pochlubím se, až to bude jisté. V sobotu bychom měli jet do Jizerek, do podnikové chaty, kde jsem prvně byl v roce 1975, kdy mi byl rok... Už je to dávno. Jen nevím, jestli tam máme jet - Jizera je rozvodněná a nevím, jak bude. Nikdo to neví. Ale chtělo by to, už jsem tam dlouho nebyl, tak bych si rád osvěžil paměť a Nikonům by horský vzduch taky svědčil...
Deprese ze začátku měsíce pominula sama, ani nevím proč - ale nechybí mi. Je na to jeden dobrý lék: nemyslet na ni, ona se urazí a odtáhne.
Poslouchám Johnnyho Cashe - jak nemusím country, tak tohoto chlápka mám rád. Mám i jeho poslední album "A Hundred Higways" a je to pecka: zestárnul mu hlas, ale jinak... A teď mi hraje "At Folsom Prison" z roku 1968; Johnny se s hraním ve věznici nepáral, přišel a řekl "Hello, I'm Johnny Cash" a hrál a hrál, mezitím si povídal s vězni a je to pohoda. Tak zatím... :-)
10. srpna 2006
Včerejší výlet na hrad Lichnice a do Lovětínské rokle se vydařil tak napůl - fotograficky a počasím ano, celkovým vyzněním a následky ne. Potok v rokli byl rozvodněný a místy se muselo přes kameny nebo vodou, cesta prostě nebyla. Poslední skok byl na pohled docela snadný a jednoduchý, to by mi ale nesměly klouzat boty - spadl jsem na záda, pořádně se praštil a měl hlavně strach o fotovybavení v batohu. Tomu se nic nestalo, jenže při kontrole Nikona & spol. jsem si uvědomil silnou bolest v levé ruce; nemohl jsem pohnout prsty. Po chvilce už to šlo, ale prostředníček a prsteníček se hýbaly i do strany, co je poněkud nezvyklé... Bolelo to FAKT hodně. Přemýšleli jsme, jestli jít k doktorovi. Chodit jsem mohl, foťák fotil, takže jsme dokončili výlet dle původního plánu. Ještě jsem zvládl nafotit opuštěnou vápenku v Třemošnici, byť to s těmi ohýbacími prsty bylo trochu zvláštní... Večer jsem šel - už v Praze - na pohotovost, začalo to vypadat trochu divně... Výsledek: utržené kolaterální vazy v prstech, sádrová dlaha do pátku a příští týden velmi pravděpodobně operace, buď ve Vojenské, nebo ve Vysokém nad Jizerou, kde je speciální chirurgie ruky. Doktor říkal, že vazy jsou potrhané hodně a ve Vysokém to umějí lépe, i s ohledem na hraní na kytaru... Když mi dají vybrat, pojedu do Vysokého - takže vlastně výlet do Jizerek se neruší, jen se mění destinace a účel návštěvy :-). Letos mám neuvěřitelné "štěstí": záda, výbuch plynoměru, prsty... Připadá mi to už opravdu směšné! Už aby tento rok odešel tam, kam patří - to místo ale odmítám jmenovat...
13. srpna 2006
Od včerejška mám v otázce úrazu své levé ruky jasno - musím na operaci a protože to nikde asi neumějí lépe než ve Vysokém nad Jizerou (Ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie jsem si překřtil na ruční nemocnici), pojedu právě tam. Je to jen na dva či tři dny. No a pak si v rámci možností užiju zbytek prázdnin a začne škola... Po operaci budu mít 5 nebo 6 týdnů dlahu nebo ortézu (raději bych to druhé), takže do konce září mám jasno. Hlavně abych mohl pak normálně hrát na kytaru, z toho mám trochu (vlastně hodně) obavy... Fotit budu hned, jak se vrátím, mělo by to jít - vždyť co bych jinak dělal...? Jen mé milované Praktiky budou muset počkat, budu moci fotografovat jen s Nikony, potřebuji AF. Aspoň že tak. Nesmět hrát ani fotit, to by bylo hrozné. A taky se těším, až budu psát oběma rukama...
SNAD už je to poslední katastrofa (jenže to jsem si myslel po výbuchu plynoměru taky!), a to nejen letos, mohly by se mi vyhýbat i v následujících letech. Statisticky je to nesmysl - lidem v okolí se nestalo nic a mně všechno. Jenže statistika, jak známo, moc nefunguje. Tak se mějte a držte mi (nebo hlavně mé levé ruce) palce. Zas napíšu, až přijedu.
16. srpna 2006
Jsem zpět - operace proběhla rychle. Dozvěděl jsem se taky několik užitečných informací - že se ve Vysokém ničím moc nezdržují (včera jsem přijel, odpoledne odoperovali a dnes ráno mě propustli, neboť jsem prý odolnější, než si mysleli), že mezi operační nástroje patří mimo jiné i vrtačka a kladivo (v prostředníčku mám už navždy navrtanou kovovou kotvu, jelikož jsem si vaz utrhl tak šikovně, že ho nebylo za co a hlavně kam přišít... - druhý vaz v prsteníčku šel sešít, i když utržený byl také) a konečně že můžu autem odřídit 130 km jednou rukou na jeden zátah). To se hodí, ne? Tak to snad bude dobré - zatím mám sádrovou dlahu a příští pátek jedu na kontrolu. V jedné knize od Vlastimila Třešňáka se častokrát opakovalo heslo "Ať nám bída políbí prdel!" - tím samým koncem by se už konečně mohl uzavřít vydatný seriál letošních katastrof. Těším se na hraní, na psaní oběma rukama a na chvíli, kdy si zase budu umět sám zavázat tkaničky od bot...
28. srpna 2006
Tak už nemám sádru ani stehy, jen taková plastová korýtka na prsty, aby měly ještě ne zcela pevné vazy nějakou oporu. Můžu ty věci ale sundat, tak aspoň že tak. Prsty zatím moc ohebné ani šikovné nejsou, budu muset cvičit. Už se nemůžu dočkat, až vezmu kytaru a zahraju si...
Pozítří jdu do školy. Byl jsem se tam podívat v pátek, paní ředitelka mi dala nějaké materiály, které je třeba dát na školní stránky - rozdělení prváků a tak. Dneska to tam vrazím, ať všichni všechno vědí. Letos se poměrně překvapivě nedostavuje každoroční téměř fyzický odpor k nástupu do školy, jaký jsem zažíval v několika minulých letech. Letos jsem (už?) tak nějak odevzdaný osudu; dokonce se i mírně těším na kurz s prváky - asi jako na malou náhradu za poněkud nepovedené prázdniny... Ale na jednu věc myslím často: moje milá kolegyně Dana, doktorka psychologie a přímo prototyp pravé dámy, s níž jsem sdílel kabinet, končí. Zdravotní důvody; v podstatě jí bylo zakázáno jakkoli pracovat. Mrzí mě to - už nebudeme o přestávkách a volných hodinách diskutovat, porušovat zákon kouřením z okna, vzájemně konzultovat... Hlavně aby se uzdravila, opravdu jí to přeju! Budu teď zase o něco více opuštěný - každý rok odcházejí studenti a teď i ona. Nic s tím nenadělám. Do kabinetu dostanu někoho jiného, to je jasné. Už to ale nebude ono. I v největších krizích chuti učit a vůbec chodit do školy jsem se těšil aspoň na naše rozhovory o všem, na její plynulé (a nevědomé) sklouzávání do slovenštiny (to když jsme mluvili o čemkoli slovenském), na pohodu. A teď to bude jiné - vím, kdo tam přijde, není to nic osobního, dotyčná kolegyně mi ani v nejmenším nevadí, ale... Je až zarážející, jak nemoci, úrazy a zdravotní stav můj i dalších ovlivňují můj život; ještě nedávno jsem si - kdykoli někdo řekl hlavně zdraví - myslel cosi o blbých frázích. Asi to je jinak. Kdy už přijde zase nějaké lepší období? Nebo je lepší toto a bude hůř? Držme si palce, ať není hůř a ať je brzo líp...
2. září 2006
Pozítří začne školní rok; pro mě v "mé" škole už devátý... Utíká to, ten život. Pozítří přijdou studenti do školy a začne cosi, co určuje běh mého života už od září roku 1981, kdy jsem nastoupil do první třídy. Ostatní lidé pořítají čas v klasických kalendářních letech, ale já to mám jinak - "letos" a "loni" mají trochu posunuté významy...
Letošní (tedy tento, právě začínající) školní rok nezačíná zrovna dobře - odešla Dana, jak jsem už psal. Připadám si jako sirotek. V kabinetě mám dvě nové, ne zcela zpřízněné duše (třeba se to změní, co já vím...?), což je změna nepříjemná a hlavně nežádoucí.
Včera jsem byl na jakémsi grilovacím večírku - jedl jsem, pil a mluvil, ale měl jsem dojem, že se pohybuji v nějakých jiných dimenzích než ostatní; takže vlastně nastala obvyklá situace opakující se téměř vždy, když jsem na nějaké kolektivní akci. Jedna spolustolovnice chtěla slyšet nějaké moje písničky, které jí hostitelka ochotně pustila z CD. Uvedlo mě to do zvláštní deprese - seděl jsem tam s prsty v dlahách a kolem plynuly moje tóny, moje kytara, můj hlas - a já přemýšlel, jestli ještě někdy něco zahraji, když mi prsty nejde moc ohýbat. Nemůžu hrát...!!! Ještě nikdy jsem tohle neprožíval - a můžu všechny ujistit, že je to ohavný pocit. Asi to půjde, jen aby to už bylo, potřebuji to vědět určitě a JISTĚ!
V pátek 8. pojedu do Vysokého na kontrolu a v úterý 12. na adaptační kurs s prváky (poprvé bez kytary). Vlastně nevím, jestli se mi na kurs chce - asi spíš ne: chci vůbec někoho poznávat, s někým se seznamovat, když neznám ani sám sebe?
9. září 2006
Za poslední týden se toho stalo vcelku hodně:
- Brácha má nové auto, samozřejmě z bazaru, protože nové není moc dostupné a navíc stačí po koupi projet bránou prodejny a už vůz ztratí hodně ze své ceny... To nemyslím tak, že by se do té brány netrefil, ale tak, že cena nových aut klesá přímo kosmickou rychlostí. Na jaře (nebo dřív?) si taky něco pořídím, Zajíc (tak se jmenuje moje 205 GTI) stárne... Já ostatně taky.
- Měl jsem narozeniny. Letos byly zajímavé v tom, že na ně zapomněli skoro všichni, od kterých jsem to nečekal, a vzpomněli si hlavně ti, od kterých jsem čekal, že si nevzpomenou. Ne že by na tom záleželo, ale zajímavé to je. Ti, kteří nezapomenou nikdy, nezapomněli ani letos - děkuji...
- Byl jsem na kontrole s rukou. To byla potěšující záležitost z několika důvodů, počínaje cestou. Lukáš mi půjčil Oktávku, abych nemusel kupovat dálniční známku, když Zajíc celý rok - vyjma druhé poloviny srpna - spokojeně prožil bez ní; v říjnu pojedu do opravny rukou buď zas Oktávkou, nebo bráchovým žihadlem. Nečekal jsem dlouho a paní primářka pravila, že ruka vypadá dobře a že se to celé zdárně vyvíjí, že mám být trpělivý, protože léčení tohoto úrazu trvá asi 3 měsíce. Zmenšili mi dlahy a mám cvičit. Už včera večer jsem dal ruku do pěsti! Dnes ráno jsem sice musel začít s rozcvičováním skoro od začátku, ale po chvilce už to šlo zas, takže jsem mírný optimista, dokonce do té míry, že jsem dnes vzal do ruky kytaru a horko těžko zahrál asi 2 akordy. Bolí to jako čert, ale půjde to - musí!
- Dnes jsme vyrazili na výlet na Benešovsko, Zajíc nás vozil vesnicemi a po silničkách mezi poli s kulatými balíky slámy a bylo to fajn. Máme hezkou zem. Tak hezkou, že je až s podivem, že jí zpravidla vládnou takoví omezenci...
- V úterý (12.) jedu na ten kurs s prváky. Ne že by se mi tam chtělo, ale mně se většinou nikdy nikam nechce, zvlášť když jsou tam lidé, které neznám...
16. září 2006
Kurz s prváky se - v rozporu s mými poněkud pesimistickými očekáváními - vydařil, líbil se mně i jim. Ještě že tak. Počasí bylo snad nejlepší, jaké na kruzu pamatuji. A ještě něco: středa 13. září je památný den - více než hodinu jsem hrál na kytaru! Sice to nebyla žádná velká sláva, ale prsty jsem si rozhýbal tak, že jsem požádal kytaristku Lucii o půjčení jejího nástroje, španělky se širokým krkem a nylonovými strunami. Divil jsem se, že to jde. Dnes i včera jsem zkoušel hrát i na ovationa; to jde trochu hůř, nicméně jde. Sláva! Rozchodím to - asi líp než od pondělka školu (a hlavně některé kolegyně, však to znáte)...
3. října 2006
Podzim v plném proudu - ráno tma a zima, večer (dost brzo) totéž. Nemám to rád, ale každý rok si na to zvyknu. Co je nového?
- O volnu na konci září jsme byli na Slovensku. Bylo tam pěkně, viděl jsem úzkokolejku v Čiernom Balogu; vidět ji můžete taky, zkuste Novinky nebo Fotografie (2006 / ČHŽ). Fotil jsem (další fotky budou následovat), chodil, jezdil autobusem a bylo to fajn. Jediným negativním zážitkem je autobusové nádraží v Banské Bystici - to je totiž opravdu dost odporné místo. Při toulání po kopcích jsme našli také opuštěnou vesnici, ale ta nebyla odporná, nýbrž "jen" smutná.
- Moje kolegyně, kterou jsem si opravdu neoblíbil, dala včera výpověď. Haleluja, bude klid a nikdo s 20 hodinami praxe mě nebude poučovat o tom, jak mám učit...
- Byl jsem dnes navštívit Danu, svou bývalou kolegyni, která mi ve škole opravdu chybí. Je dobré navštěvovat milé lidi; už jsem skoro zapomněl, jaké to je. Asi to budu muset obnovit, protože pak skutečně vím, že někam patřím...
- Už můžu hrát a zahraji skoro všechno, co chci. Vyvíjí se to dobře, ani ovation už se nebrání. Ostatně, po dlouhé době jsem napsal písničku!
Příští týden pojedu zase na Slovensko, tentokrát do Čadce na pracovní schůzku k ročnímu fotoprojektu pro mládež. Už nejsem mládež, jsem koordinátor. Divné. Ale nikdo nemládne.
14. října 2006
Jsem zpět ze Slovenska. Byla to dobrá pracovní schůzka - Štefan se o nás dobře staral, nebyl žádný problém. Aspoň trochu jsem mu pomohl nějakými nápady a také s papíry, protože na jednoho člověka toho je vrchovatě - a on kromě toho ještě chodí do práce, řeší dalších několik projektů a vypadá to, že se asi uštve. Tohle znám! Jenže když se pak něco povede, má člověk opravdu úžasný pocit. Doufejme, že projekt s názvem "Spoznaj svoju vlasť, spoznaj Európu" se podaří. Abyste věděli, o co jde: účastnické skupiny 5 zemí (CZ, SK, PL, H, P) budou fotografovat každá svou zem, a to nejen nějaké turistické fotografie, ale prostě všechno, to hezké i ošklivé (konečně je v nějakém projektu místo i pro odvrácené tváře, nejen pro to euro-pěkné); vznikne web (až bude, najdete i zde na stránkách odkaz) s galeriemi podle zemí a budete se moci dívat. Česká skupina má zatím asi 8 členů, což je docela dobrý počet. Projekt je tematicky vymezen tak, že na každý měsíc jsou 2 témata a několik podtémat - mělo by to lidi vést k tomu, aby se pokoušeli nejen opravdu VIDĚT, ale aby se také uměli poprat s uchopením tématu po stránce technické a kompoziční; od toho je koordinátor... Mně se to moc líbí. A líbí se mi i to, že každá národní skupina dostala pro potřeby projektu DSLR (Nikon D50)...
15. října 2006
Včera jsem ještě večer jel za naším klubem na rafty. Tedy oni jeli na raftech Sázavu a já jsem za nimi byl ve Zbořeném Kostelci. Trochu jsem hrál a pak jsme si povídali. Byla to zajímavá diskuse (Zdeňkovi díky za podporu mých argumentů) - jedním z hlavních a ze strany některých lidí poměrně emotivně řešených témat byl koloběh života ve smyslu příčina - následek, všechno se ti nějak vrátí, mluvili jsme o zodpovědnosti učitelů, o chodu naší školy a tak. Trochu jsme se zhádali, ale jen o argumenty; žádné nepřátelství se nedostavilo, což je vždycky dobře. Byla to taková pozitivní hádka (tedy já a Zdeněk jsme diskutovali, někteří se hádali). Asi o půlnoci jsem jel domů. Ze Sázavy lezly chuchvalce mlhy, v Davli nebylo vidět na krok, a tak jsem si zpíval s Country Radiem a doufal, že nenabourám, že nesjedu ze silnice do vody apod., zkrátka mě napadaly možnosti samých krásných nehod. Nenaboural jsem a gétéíčko trefilo domů i přes tu mlhu skoro poslepu.
27. října 2006
Minulý pátek jsem byl na kontrole s rukou - paní doktorka říkala, že prsty moc namáhám (to bude asi tou kytarou...!) a že jsem si mohl vazy poškodit; ale nakonec mi sdělila, že už do Vysokého na další kontrolu nemusím a že dostanu důvěru, abych se doléčil sám... Tak jsem rád. Na zpáteční cestě jsme se s bráchou trochu courali, podívali se do Jičína (oběd byl dobrý), na Humprecht a nakonec na Kost (můžete se podívat na fotky - vyjma Humprechtu, tam focení moc nešlo).
Včera jsem byl ve škole, i když jsou prázdniny - dost výrazně se pohnula inventarizace knihovny, takže už je vše skoro hotové. Ráno jsem pracoval s Jitkou ze sekretariátu, v pauzách jsme zdrbali všechny a všechno a ani mi nevadilo, že jsem v práci, když tam vlastně být nemusím. Pak přišla Saša, které títmo také moc děkuji za pomoc; dokonce mi - zcela dobrovolně! - nabídla, že se mnou inventarizaci dokončí...
Dnes večer mi volal Lukáš, jestli bych s ním nedojel reklamovat nějaký kus postele do Sconta; je totiž nepojízdný, jelikož si utrhl achillovku, takže má sádru a berle a je z něj asi nejveselejší invalida, jakého jsem kdy viděl. Dali jsme řeč a někdy brzo si zahrajeme - pán se totiž doma nudí :-). Jsme to ale kapela - já jsem si utrhal vazy na rukou, on na noze...
Také jsem dnes trochu překopal web - vzhledově to nikdo asi nepozná, ale funkční změna je velká: lze přímo odkazovat (i zvenku) na všechny série fotek, protože jsem se rozloučil s rámci a udělal to jinak; tudíž se už při odkazování struktura webu nerozpadá na jednotlivé rámce. Jak to, že mě to nenapadlo dřív...???
A zítra - zítra jedu s Viktorem, jeho ženou Emou a Lenkou do Ostravy, abychom si zase vyfotografovali nějaký ten industriál. A kam jinam, když v Kladně už je všechno zajímavé skoro zbořené...? Těším se; do Ostravy jezdím moc rád. To město žije.
28. října 2006
Ostrava žije, ale dnes to bude beze mě... Je 4:58 a za chvilku jsme měli vyrazit na tramvaj, abychom stihli vlak, ale po domluvě s Viktorem jsme to při pohledu na ten liják venku zrušili. Jedna věc je tam jet, druhá věc pak celý den v dešti fotit - to fakt není nic příjemného, nehledě na to, že to vlastně moc nemá cenu... Asi 2 měsíce nepršelo, takže při mém štěstí je vcelku logické, že začalo právě teď. Čítám, že přes den pršet nebude a další déšť přijde, až se zas rozhodnu někam jet - takže své cestovní plány nebudu zveřejňovat, aby je počasí neznalo :-).
1. listopadu 2006
Tak tu máme listopad - přihnal se s pořádným vichrem a zimou. Asi to tak má být, ale stejně mě to žádným nadšením nenaplňuje...
Kvapem se blíží den, kdy se ode mě odstěhuje můj milý Peugeot 205 1.9 GTI - není to milé, ale potřebuji a chci jiné auto; kvůli hraní, resp. kvůli převozu nástrojů a jiných věcí, kvůli tomu, aby se v autě dalo spát jinak než v poloze pravěkého skrčence (ne že bych tam chtěl bydlet, ale zase přijde léto a cesty a výlety...), kvůli rodičům a tak. Prostě život si žádá změnu... a tak to vidím na nějaké kombi. Je mi jasné, že se v málokterém autě projedu s takovou chutí jako v gétéíčku, ale tak to prostě chodí: něco za něco. GTI jistě udělá novému majiteli dobrou službu, je to hodné zvířátko, jen musí mít dobrého krotitele...
Dnes jsme měli ve škole pravidelné povinné školení o bezpečnosti práce a požární ochraně. Plná třída učitelů (resp. spíše učitelek), všichni obsazují místa odzadu, aby na ně školitel náhodou neviděl, čtou si, mluví, ruší, courají na záchod a zpět - prostě ÚPLNĚ stejně jako žáci. Seděl jsem ve druhé lavici, neboť jednak nedisponuji cedulkou "Reservé" ukradenou kdesi v jakémsi podniku, jednak mi připadá směšné se před poradou tlačit před třídou a hádat se o místa; rušit mi přišlo hloupé s ohledem na školitele i na fakt, že se nemá kázat voda a pít víno. O to víc mi to celé vadilo. Nedivil bych se, kdyby si školitel - tak jako mnoho jiných lidí - začal myslet, že na světě nejsou větší pitomci než pedagogové. Byla to děsná ostuda, opravdu jsem se zase jednou pořádně styděl za to, že patřím mezi ně. Nejvíc rušily ty paní, které nejvíc buzerují studenty za to, že vyrušují! Přál bych jim, aby je žáci viděli - při jejich hodinách se nesmí mluvit, číst si, pít a jíst, psát SMS (a to si ještě drtivá většina dotyčných neumí vypnout na mobilu zvuk!): a přesně to provozovaly celou dobu školení... Kozel zahradníkem, zloděj hlídačem ... doufám, že dlouho žádné takové školení nebude (bohužel ale bude čtvrtletní porada, a to dost brzo). Hnusný zážitek, fakt.
16. listopadu 2006
Někdy si stěžuji, že se nic neděje. V posledních dnech se toho ale dělo mnohem víc, než bych chtěl...
Už nemám GTI. Vyzkoušel jsem si pilotování kombíka (Ford Sierra), ale přišel jsem na to, že to není nic pro mě - připadal jsem si jako autobusák a aby auto aspoň trochu jelo, musel jsem mu pořádně stát na krku, což je ale po opravdu dravé 205 GTI můj dojem prakticky ze všech aut. A tak jsem myšlenku velkého auta s ulehčením zavrhl a vrátil se k Peugeotu - mám úplně krásnou 106 1.4 XT; je dovezená ze Švýcarska a vypadá jako všechna auta odtamtud - prostě dokonale. Jediná chyba (ale vcelku snadno řešitelná a to auto za to opravdu stojí) jsou zatuhlá lůžka pérování zadní nápravy, což se metodou repasování dá řešit za opravdu slušné peníze...
Od minulého víkendu jsem měl horečku, ale takovou divnou - chvíli třeba 39, chvíli nic. Byl jsem unavený, ba přímo vyřízený. Vzal jsem si dovolenou v domnění, že mám cosi jako chřipku a že to přejde. Jenže nepřešlo, a tak jsem od úterka bral dost silná antibiotika (Augmentin), ovšem bez výsledku. Stále jsem neměl ani rýmu, ani kašel, jak to při chřipce má být... Bolela mě noha, nejedl jsem, zvracel, prostě peklo.
Ve čtvrtek ráno jsem si zavolal sanitku, protože jsem měl dojem, že umírám, že to normálně balím. Teplota 39.7, nemohl jsem nic, pomalu jsem ani neviděl. Sanitka přijela dost rychle, ale celou cestu do nemocnice mi posádka nadávala, že je nemám co volat, když přece neumírám - jenže přesně ten pocit jsem měl a kromě toho mi zavolání sanitky doporučila doktorka, které jsem volal předtím. Tak nevím, myslím, že když platím zdravotní pojištění, mám na tu blbou sanitku snad nárok, ne...?
Ve Vojenské nemocnici mě prohlédli a našli absces (cosi jako hnisavé ložisko, které otravuje celé tělo) na zadní straně pravého stehna. Ambulantně to řešit nešlo, a tak si mě tam nechali. Odpoledne mi naši (tedy konkrétně Lenka) přinesli věci (neměl jsem s sebou nic) a v podvečer mě v celkové anestezi operovali. Hned po probuzení mi bylo asi 100× líp, horečka zmizela. Měl jsem drén, aby hnus z abscesu mohl ven. V pátek mě přeložili na normální pokoj a začlo psycho-peklo: na pokoji byli 2 dědci po poměrně těžkých operacích slinivky; jeden z nich stále (samozřejmě tajně) pil plechovkové pivo, které měl v nočním stolku (a doktoři se pořád divili, proč má tak vysokou glykémii), druhý zase švindloval při měření teploty, aby ho pustili domů. Každý z nich měl s sebou vlastní televizor; každý se zásadně díval na jiný program a protože byli trochu nahluchlí, bylo to děsné. TV si pustili cca v 6 ráno, vypínali ji asi tak v 1 v noci; dívali se na všechno, během toho chrápali (pekelně nahlas). Fyzicky mi bylo vcelku dobře, horší byl ten pokoj - spát se nedalo prakticky nikdy. Máma mi přinesla notebook a to byla záchrana - nasadil jsem si velká sluchátka, pustil MP3 nebo film, díval se, poslouchal nebo četl, ale hlavně jsem se mohl odpoutat od toho pekla, co bylo na pokoji. Dědci se mnou moc nemluvili, já jsem konverzaci s nimi taky zrovna nevyhledával. Nebylo ostatně o čem mluvit - jeden mlel pořád o pivu, druhý o tom, jak půjde domů a bude se flákat v důchodu; ani jedno nic moc pro mě. V úterý ráno (14. 11.) mě pustili, ale kdyby ne, byl jsem rozhodnutý podepsat revers, protože už jsem to tam nemohl vydržet; ostatně desinfikovat ránu, sprchovat se a polykat antibiotika, to umím i doma - a možná i líp. Pustili mě bez reversu.
Včera a dnes jsem byl na kontrole na chirurgické ambulanci (3 stanice tramvají zvládnu v pohodě, lépe než autem, protože nemůžu moc sedět, což v tramvaji nemusím). Prý to vypadá dobře, tak snad...
Tento rok je zakletý; nebo možná ne rok, ale já ano. Už nebudu říkat, že doufám, že tímto to končí, prostě uvidím; život je asi třeba brát tak, jak přichází. Takže jsem doma a ještě budu minimálně do příštího pátku, ale spíše déle. Škola? Sice něco zameškám, ale taky jsem mohl být mrtvý. Život je holt otázka priorit - proto ta aktuální anketa na titulní straně...
23. listopadu 2006
Každá životní rána, každá pecka na solar plexus (samozřejmě obrazně řečeno) má svůj velký význam. Když mě vezli do nemcnice a saniťáci mi nadávali, že je mám volat jen když umírám, zažil jsem zvláštní okamžik smíření. Já totiž opravdu MĚL pocit, že jsem jen krok od konečné - a řeči těch druhých se mě moc nedotýkaly. Nelitoval jsem se, na to mi bylo příliš zle. V pokoji v nemocnici, když jsem čekal na operaci (ten samý den) a když za mnou chodili doktoři dělat mi předoperační vyšetření (měl jsem hrozně vysoké jaterní testy z toho zánětu či otravy a lékaři mi kladli komické otázky - "Pijete?" nebo "Fetujete?"), jsem chtě nechtě myslel na to, co by bylo, kdybych nebyl. Nic moc by se nezměnilo - svět jsem viděl jako takovou velkou halu (třeba nádražní): lidé přicházejí ... odcházejí ... a vše plyne tak jako vždycky. Vše plyne. Panta rhei.
A tak si teď, když je mi líp a líp, pořád užívám ten pocit, že v té hale ještě jsem a nějakou chvíli budu. Mám radost z jídla, které můžu jíst a nic mi po něm není; další radost mi způsobuje to, že poté, co jsem týden nejedl, mi připadají všechny chutě nové, neohrané a takové nějaké lepší než dřív. Mám radost z toho, že venku právě teď svítí sluníčko. Mám radost z toho, že mi občas někdo zavolá, jak to jde, že se tady stavují přátelé a povídáme o všem možném i nemožném. Mám radost, že jsem neumřel, že jsem pořád v té hale...
Mám ale i méně radostné zprávy, jak to tak chodí. V úterý byly třídní schůzky. Někteří rodiče (fakt ne všichni, to bych jim křivdil) se dost nevybíravě otírali o to, že jsem nemocný - nešlo o to, jak mi je nebo co se mi stalo, ale o to, že nejsem ve škole a neučím. Strojek se rozbil, najděte a nainstalujte nový, dokud bude starý v opravě - jinak nebudeme kamarádi! Nechybím tak dlouho a VÍM, že vše, co mám stihnout, stihnu (jako vždy). Neptejte se a nepátrejte po tom, jak jsem se tyto věci dozvěděl, i když jsem tam nebyl; prostě to vím a hotovo (pokaždé se ke mně dostane to, co bych měl vědět). A vlastně nejde o rodiče, spíš (hlavně) o to, co jim doma studenti říkají, protože to je jediný zdroj jejich informací. Já vím, že v tom je hlavně strach z blížící se maturity, obava z neznáma, ke kterému jsou každý den blíž. Ale... Vždycky jsem se snažil brát studenty jako sobě rovné, jako LIDI - a oni mě berou jako stroj bez nároku na závadu či odstávku. Mrzí mě to opravdu hodně. Promiňte tedy, že jsem se rozbil.
1. prosince 2006
Dnes jsem zjistil, že už můžu vcelku normálně sedět - sice ne moc dlouho, ale i to je pokrok. Ještě kdybych mohl dlouho chodit a ujít pořádný kus, byl bych spokojený. Ale beru to, co je - ještě nedávno jsem mohl jen stát a ležet, takže se to vyvíjí správným směrem. V úterý jdu na kontrolu a snad bych pak mohl do školy; ovšem hádám, že to bude až od začátku dalšího týdne. Stále totiž musím ránu (no jo, ještě tam je) mýt, desinfikovat a převazovat, což ve škole dost dobře nejde. Nemůžu říct v polovině hodiny, že se jdu sprchovat a desinfikovat ránu - to by jaksi nefungovalo...
Chodím na vycházky, i když je ošklivo. Vycházky jsou stejně fajn věc, člověk aspoň není úplně mimo svět. Dvě hodiny denně (stačí bohatě, déle stejně chodit nemůžu) jsem venku a občas někoho potkám, i když chodím hlavně na místa, kde moc lidí není. Fotím - o tom se ostatně můžete přesvědčit, stačí k tomu Novinky.
Nevím, jestli budu moci jet na mikulášsko-vánoční víkend s klubem; plánoval jsem (ale ještě před nemocnicí a vším, co mě teď trochu vyřadilo z provozu), že pojedu, protože to bude v Janově nad Nisou, kam jezdím hrozně rád a poprvé jsem tam byl, když mi ještě nebyl ani rok (takže dost dávno). Ale nevím, jak to bude, tak si od toho moc neslibuji.
8. prosince 2006
Nejenže nepojedu na mikulášsko-vánoční víkend, nepojedu zatím vůbec nikam. Myslel jsem, že půjdu dnes k doktorce, ta mě uschopní a v pondělí budu moci jít do práce. Můžu tam ale až ve středu, a to jsem si o to musel říct; jinak bych byl doma až do 20. a z toho bych se už určitě zbláznil (takhle se zblázním ze školy, až tam ve středu 13. přijdu a zjistím, co všechno nestíhám - takže je to vlastně jedno a problém je vyřešen...).
Hlavní novinkou, kterou bych ale klidně oželel, je to, že babička je v nemocnici - v neděli večer se jí udělalo zle, sanitka ji odvezla, v pondělí ji operovali a zjistili, že má prasklý žaludeční vřed :-((((. Vznikl prý z léků, které bere. Má vlastně cenu brát takové léky? Připadá mi to stejné jako "léčit" bolest zubu tím, že si zlomím ruku ... zuby, pravda, pak nebolí (respektive o tom dotyčný moc neví), ale co je to platné, že? Byli jsme na návštěvě, babička byla docela veselá a nebýt těch hadic a přístrojů (byla po operaci na JIP), vypadala vcelku zdravě. Včera byl v Kladně táta a prý už je babička na normálním pokoji, tak se to snad zdárně vyvíjí. Soudím tedy, že v Kladně (i když ta nemocnice má opravdu zvláštní pověst) nemají žádného ošetřovatele - masového vraha jako měli toho Zelenku v Havlíčkově Brodě (Mimochodem, dostane maximálně doživotí - já bych navrhoval naprat do něj heparinu co se do něj vejde a nechat ho vykrvit jako on nechal vykrvácet těch 8 nebo kolik vlastně lidí... Takhle zabil X lidí a do smrti bude žít z mých daní v base; to má být nějaký trest???).
No nic. Zkrátka s babičkou už je líp a doufám, že bude brzo doma a o Vánocích tady u nás.
Jinak není nového nic. Vlastně je - přišel jsem na to, že moje částečná domácí izolace je dobrá jako obrana před vánočním nákupním šílenstvím: zatím jsem nekoupil NIC. Pochopitelně to napravím, ale nějak normálně, ne jako šílenci, kteří se v hypermarketu perou o podivné věci, které prostě musejí mít. A ještě jedna novinka: v úterý mi udělají repas zadní nápravy na Peugeotu, na což se těším. Tak snad to všechno dobře dopadne - babička, moje definitivní uzdravení, dárky i 106 XT. Jeden totiž nikdy neví - a tohle je fakt ohavný rok...
18. prosince 2006
Tak! Vše vypadá poměrně dobře - babička už je pár dní doma a má se čile k světu. To je opravdu dobře! Tím však dobré zprávy kupodivu nekončí. Peugeot má repasovanou zadní nápravu (nikdy bych nevěřil, jaká je s torzními tyčemi a nalisováním nových ložiskových vložek práce!) a je to takříkajíc jiná káva a rázem s ním jezdím ještě o hodně raději než předtím (možná je to i tím, že můžu už zcela bez obtíží sedět i chodit). Za odměnu dostal novou baterku, zaslouží si ji. No a konečně - dnes jsem pořídil svůj první letoší vánočení dárek!
Rok od roku mám k Vánocům větší a větší nechuť, protože vše se děje podle hesla Kdo nenakupuje jak blázen, není Čech - hop, hop, hop..., a to už někdy od října. Denně vidím v TV reportáže o přecpaných hypermarketech a o nervózních lidech - padá na mě deprese jenom z toho a do hyper-super se tedy opravdu nechystám. Tohle že mají být Vánoce?!
Zítra bych si chtěl vyfotit nějakou tu rybu v kádi a prodavače, už se objevili. Než si zvyknu na školu, už zas budou prázdniny - a v pátek jdeme na jakýsi koncert (snad to bude k přežití). Na volno se těším - kdo by se netěšil, že? A víte co? Mějte se zatím dobře a dávejte si pozor, ať se z těch Vánoc (a hlavně nákupů) úplně nezblázníte...
28. prosince 2006
Vánoce jsou za námi a byly fajn, protože nikdo z nás nepodlehl oné ohavné nákupní nemoci, kterou se snažily všechny obchodní firmy nakazit snad veškeré obyvatelstvo...
Prázdniny jsou dobrá věc. Dnes jsme byli s mámou a Lenkou v novém nákupním centru Šestka pro boty a nějaký ten proviant. Zkoušel jsem si skútr, protože nějaké takové vozítko by se mi hodilo - většinu roku není sníh ani zima, a tak by to jako doprava po městě bylo takřka ideální. Vždycky všem motocyklistům (resp. skútristům) závidím, jak se snadno (ne vždy však úplně bezpečně) prodírají dopravními zácpami, zatímco auta i se sebesilnějšími motory mohou jen stát a jejich řidičí propadají beznaději a šílenství... Jak jsem si tak seděl na skútru a zkoušel všechny páčky a tlačítka, ozvalo se za mnou: "Ne aby vás napadlo to kupovat! Aby zas nebyl nějaký malér...!" Svět je malý - naše paní ředitelka také cosi nakupovala a varovala mě před neuváženým nákupem; asi měla dojem, že bych si zase vykoledoval nějakou tu zdravotní nesnáz. Ovšem - nemám na skútr peníze a kromě toho žádná z mých nesnází nesouvisela s dopravními prostředky; na nich a v nich jsem dostatečně opatrný...
Jinak mám už komplet opraveného Peugeota, takže je zdráv a při síle; když jsem viděl přítlačný kotouč spojky, ani se nedivím, že se mi občas zdálo, jako by se mu moc nechtělo se rozjet (spojka zabírala asi tak na 5% plochy) - teď mám novou spojku Sachs, nová ramena přední nápravy a čepy... Paráda.
Na Silvestra nemáme řádné společenské plány - spíš se jako vloni vydáme někam fotografovat a nebo jen tak na výlet, protože poslední den roku (i když je to jen uměle vymyšlené číslo) je tak trochu magický. Ostrava volá!