Je konec září a já se nezadržitelně a nepochopitelně propadám do lepkavého bahna deprese, které ustupuje pod nohama a stahuje níž. Mám pocit, jako bych plul naznak po neznámém moři s černou vodou; mírné vlnky se pohupují a tiše, ale velmi zřetelně říkají ... nic neřeš ... je to všechno zbytečné ... řešení existují nezávisle na tom, co chceš ... nic neřeš ... nemůžeš obrátit proudy černých řek ... nic neřeš ... není důvod být vážný....
Nikam nechodím, stejně mě nikdo nikam nezve. Neumím se bavit. A když náhodou přece někam jdu, sotva dorazím, už se vidím odcházet, jako by mě něco pořád táhlo někam dál, na jiné místo, kde se mi nebude líbit stejně jako na kterémkoli jiném...
Chtělo by se zavolat POMOC, ale těšně před tím, než to udělám, mě umlčí obava, že se stejně nedovolám, nebo že případní "zachránci" budou za svou pomoc chtít něco, co nemám a nikdy nebudu mít. Nic není zadarmo...
Tak to bylo moje "nemocné" září. Ale co, říjen bude možná lepší...

Jsou asi 2 hodiny v noci, jakéhosi dne nějakého měsíce kteréhosi roku. Připadám si jako Sovětský svaz - ten byl taky v permanentní krizi... Z hlediska zdravého vývoje státního hospodářství jsem ale ideální individuum: pracuju, nakupuju hromady zbytečných věcí, jím, platím daně a všechny svoje účty; jsem zkrátka spotřebitelem, neboli přesně tím, co se žádá. Jinak nic. Dělám řadu činností, bez kterých by se svět obešel. Svět by se ostatně obešel i beze mě, to je jednou jistá věc. Říká se, že člověk má žít pro ostatní - ale co když ti ostatní o to nestojí, nebo vůbec žádní ostatní nejsou? Můj život je proces, v němž se postupně seznamuji s tím, že nic velkého neobjevím (asi jsem si totiž vybral špatné vědy, objevy se dějí jen v přírodovědné oblasti), nenapíšu atd., že čím jsem starší, tím toho míň vím (respektive neustále narážím na nová kvanta věcí, které nikdy nepochopím); dalo by se říct, že s rostoucím věkem mé tělesné schránky vím čím dál větší kulový.
Dělej něco!, chtělo by se říct. Ale CO a hlavně PROČ? Jo, píšu nějaké ty články, které třeba někomu někdy pomohou nebo ho pobaví. Taky mám doma celou velkou aparaturu naší spíše jen teoreticky existující kapely (leccos ostatně existuje jen teoreticky). A tak si - když si odpracuju denní penzum - sednu mezi ty veliké reprobedny, vyladím si všechny ty ekvalizéry, přípojím se drátem do systému, vezmu kytaru a z prstů přes struny, dráty, zesilovač, další dráty a reproduktory si pouštím do hlavy tóny, které jsou ode mě pro mě; nikdo neposlouchá, nikdo neslyší, protože lidi, kteří kdysi dávno chtěli poslouchat, kamsi zmizeli; pohltila je bezedná díra kariér, spotřeby, konzumu. Dělá se obecně jen to, z čeho plyne nějaký užitek, nejlépe hmotný - pragmatismus vesele a neomezeně kraluje.
Denně vstávám a odcházím do instituce jménem škola, něco tam bez viditelného účinku říkám, píšu a dělám, a pak jdu zas domů. Tam si skládám písničky a hraju si je na červeném koberci, který pamatuje dobu, kdy jsem byl úplně malý; tak tady spolu žijeme, já a koberec. Těžko se sebrat a jít za někým: "Hele, tohle jsem napsal..." - těžko se chlubit s něčím, co je záznamem mých dopravních nehod; jako policajti píší záznamy o nehodách, já píšu hudbu a texty, v nichž je totéž - stalo se to a to, je X obětí, hmotné a jiné škody v hodnotě Y. Nikoho to nezajímá. Proč by vlastně mělo...? Taky mám fotky a hromadu foťáků. To proto, abych lépe viděl. Možná. Často však nevidím vůbec nic.
Asi to chce pozitivní přístup... Fajn, tak jo: mám kde bydlet, co jíst, mám vlastně všechno, co potřebuju, z čehož plyne, že život a potažmo celý svět jsou super. Třikrát hurá! Asi to půjdu oslavit.

Všechno je v pořádku - padají listy, což se v měsíci s tímhle názvem sluší. Není to špatný měsíc, fakt ne.
Mám novou kytaru (Už zase?! A proč?!, slyšel jsem od několika lidí) - nějak jsem se nemohl udržet; originál je holt originál, s tím se nedá nic dělat. Pozoruju na sobě takovou věc: nějak samovolně si pořizuju věci, které jsem dříve nemohl mít (buď nebyly k dostání, nebo jsem na ně prostě neměl peníze, což bylo častější). I když je dneska všechno jinak, některé věci jsou - aspoň pro mě - neměnné. Musím třeba mít digitální hodinky, nemám rád ručičkové, protože jsem je měl jako malý kluk; toužil jsem po digitálkách, ale naši odmítali jednat někde v průjezdu s polskými veksláky, a tak prostě hodinky nebyly. Teď jsou a ručičky pro mě umřely...
Taky jsem četl, že se chystá několik nových českých filmů o mládeži nebo pro mládež a že jsou úplně jiné než dřívější díla. Prý je to tím, že dospěla nová generace režisérů, která zná komunistický režim víceméně jen z vyprávění, a tak tito mladí režiséři pořád nesrovnávají časy před a časy po. To já srovnávám pořád, jsem k tomu asi navždy odsouzen. Ale nevadí mi to, je to docela příjemné retro - já na tu dobu nemám nějaké hrozné vzpomínky, na to jsem byl moc malý. A pak se změnilo úplně všechno, na co si patnáctiletý puberťák stačil během života zvyknout... To dnešní teenager žije v Čechách skoro stejně jako třeba v Londýně, a tak se naše filmy prý logicky musejí trochu podobat těm britským (a podle mnohých je to dobře). Tak nevím, jestli se musí všechno navzájem podobat, vždyť je to otrava! Už ani film nemůžeme mít jiný...? Já si budu psát, fotit a skládat, jak chci já, a nějaké vzory jsou mi ukradené. A na ty filmy nepůjdu, mladé lidi vidím denně ve škole a nepotřebuju, aby mi někdo vysvětloval, jak to s nimi vlastně je. S lidmi si hodně povídám, i mimo školu, a tak myslím vím, jak žijí - většinou docela jinak než ve filmech...

Tak je skoro konec roku... Ani nevím, jestli to je (byl) dobrý nebo špatný rok, asi je moc brzo to nějak hodnotit. Škola - někdy mě baví, někdy ne (vzájemný poměr těchto protipólů se dost často mění...). Hraní - někdy mi jde, někdy ne, baví mě pořád. V oblasti fotografie a psaní je to stabilní, to mě baví pořád, ovšem výsledky musí posoudit někdo jiný...
Na vánoční víkend klubu nepojedu, i když to dřív bývalo pěkné a letos by mohlo být taky. Ne že by se mi tam nějak výrazně nechtělo, spíš se nacházím v podivně schizofrenické situaci, kdy nevím, jestli se mi tam chce - z toho důvodu tam radši nepojedu, protože je lepší litovat, že jsem nejel, než jet a kazit to ostatním, případně litovat, že jsem jel... Složitá věc.
Nic zvláštního se neděje. Byl jsem na oslavě narozenin (ne svých, cizích) a ... bylo to ... vlastně jako obvykle: všichni mluvili a nikdo neposlouchal. To není chyba konkrétních lidí, ale spíš toho, že mluvit umí každý a poslouchat málokdo. Aniž bych proti komukoli z účastníků cokoli měl (dokonce se odvažuji tvrdit, že řadu z nich mám i rád), poměrně brzo jsem zmizel, protože jsem do toho všeobecného halasu jaksi neměl co říct a když člověk "jen" poslouchá, většina ostatních si začne myslet, že se nebaví, nudí apod. Razím zásadu, že ten, kdo neví, by měl mlčet. Skoro nikdy nevím.

Pořád mi v hlavě zní jeden text, který mi připadá hodně výstižný:
Zas už mě trestá hořkej čaj
Zas už mý plány plápolaj
Zas už mi v nouzi Rolling Stones zněj
Zas ten dávno, dávno známej děj...
Poslouchám tichej Master's Voice
Život mi píšou Proust a Joyce
Repliky stále stejně mi zněj
Zas ten dávno, dávno známej děj...

Tak nějak.
Vánoce mě neberou, protože Vánoce jsou už jen nákupní akce a na toho chlápka, který se té noci narodil a pak skončil na kříži, si vzpomene málokdo. A to říkám já, který se počítá mezi nevěřící neznabohy...! Nemám problém dávat dárky, nemám samozřejmě problém s tím, když něco (případně) dostanu, ale pořád mám pocit, že Vánoce mají být HLAVNĚ o něčem jiném. O Vánocích bych vždycky chtěl být křesťanem a prožít je tak, jak si zasluhují... A i přesto zase skončím u regálu v hypermarketu a maximálně vyrazím na půlnoční. Je to škoda a taky ostuda...
Zúčastnil jsem se - mimochodem téměř povinně - poměrně potrhlého a zbytečného diskusního setkání o adaptačních kurzech pro budoucí prváky. Ta akce mi asociovala výrobní poradu nějakého těžce socialistického podniku - všichni se hrozně důležitě tváří, naplánují cosi, co se pravděpodobně ještě asi 8× změní, jsou spokojeni, řeknou si, jak jsou rádi, že se zas jednou viděli a jdou domů. A diskuse? Diskuse má na těchto akcích 2 podoby - první se dá pojmenovat jako že já mluvím a vy posloucháte, ta druhá pak asi tak, že diskuse je, když teď mluvím jinak než dřív... Prostě divná věc. Rada školy je trochu podobná, to je zase akce typu nic se neděje, všichni si gratulují...
Na školní učitelskou vánoční besídku (ani na jakoukoli jinou) mě nikdo nedostal (tradičně), nemám chuť na sáhodlouhé diskuse o cukroví a pantoflích pro manžela... Nemám chuť na nic. Cukroví nejím, pantofle mám, manželku ne, tak co bych tam dělal? Maximálně bych mohl v tombole vyhrát předloňský třešňový kompot...
Vánoce byly (oproti mým předchozím obavám) fajn, žádná soutěž o koupi nejdražšího a nejvíc "in" dárku, prostě pohoda. Byl jsem doma, co taky jinde, ne? Silvestra jsme zrušili - jeli jsme do Ostravy, kde byla zajímavá sněhová kalamita, fotili, večer dorazili do Prahy a šli spát. Nemůžu si pomoct, ale jeden z nejblbějších důvodů k všeobecnému veselí a hurá opíjení je právě konec roku. To by se pak mohl takhle slavit příchod každého nového měsíce... O půlnoci mě probudily tradiční salvy, ale bral jsem to s klidem; pak už jsem spal až do rána.
A ještě jedna věc mě v souvislosti s Vánoci a Silvestrem napadla - hromadně rozesílaná blahopříní. Nemám je rád a musím říct, že jsem neposlal ani jedno. Nemám rád gratulace typu "Veselé Vánoce a šťastný nový rok přeje XY". Beru to jako další stupeň odosobnění všech stránek života - je to stejné jako když je kdesi u silnice billboard a na něm "Veselé Vánoce a úspěšný rok přeje firma ...". Sice někdo tvrdí, že je rád, že si na něj někdo vzpomněl, ale rozeslat něco všem lidem, které mám v adresáři, je stejné jako ten billboard; vždyť ani nemusím vědět, koho v tom adresáři mám... Neberte to prosím nijak osobně, jen chci vysvětlit, proč jsem neposílal tyhle věci a ani na ně neodpovídal. Odpověděl (a napsal) jsem jen těm, kteří si dali tu práci a psali opravdu mně, ne všem...
Příští rok mi bude 32. Utíká to...