Bylo mi 12 a měl jsem oslavu. Tehdy ještě jaksi bylo dost lidí, kteří na ni chtěli přijít (ale to sem vlastně nepatří). Bylo nás asi 8, jedli jsme polárkáč a pili hroznou oranžovou limonádu značky Broňa. Pouštěl jsem desky a vypadalo to, že se nikdo nenudí. Pak jsme se fotili. Blesk se zapojoval přímo do zásuvky, takže můj operační radius nepřesahoval 2 metry. Neměl jsem zoom. A přesto to není tak zlé... Na snímku jsou moji kamarádi Martin a Jirka. Martin chodil do baletní školy, ale pak toho kvůli zdraví nechal a teď je to docela dobrý strážník městské policie (fakt, myslím to vážně). Jirka se mnou seděl v lavici na základce i 2 roky na gymplu, hrál se mnou na kytaru, vesloval, studoval... A v roce 1994 se oběsil na stromě. Nemoc si nevybírá. Jirko, ahoj...

Babička a děda se mnou byli od narození. Máma musela brzo do práce, a tak jsem všední dny trávil s prarodiči - bydleli jen o patro výš než my... Bylo to fajn. Děda fotografoval na diapozitivy; napřed měl Flexaret (ten mi později dal) a Zenita. Sice měl dojem, že se fotí, jen když svítí slunce, ale co na tom, prostě se mu to tak líbilo. Dneska mi po obou zbyly jen fotky (málo) a vzpomínky (moc).

Rodiče jsem fotil skoro pořád - koho taky jiného? Občas se tam připletl i někdo jiný, to je jasné. Táta mi vždycky radil, co a jak mám na aparátu nastavit, protože to na rozdíl ode mě uměl. Ale já jsem se učil docela rychle. Jednou jsem našel v kontejneru asi 100 nepoužitých filmů - Orwo, Fomapan a dokonce Ilford FP4. Byl jsem asi jediný, kdo fotil bakelitovým aparátem za 280 Kčs na Ilford...

Můj mladší bratr Radek... V jednom kuse se po mně musel opičit - jak to tak mladší sourozenci dělají (a nikdy nechtějí přiznat). Já měl foťák, on chtěl taky (babička mu dala nějaký vrak aparátu na 4×4 - sice nefotil, ale měl přístroj), já měl kytaru, on chtěl taky - prostě klasika. Asi v něm to naše focení zanechalo nějaké stopy - už se neopičí, fotí po svém a dobře.

Tak to jsem prosím já, resp. byl jsem. Dá rozum, že když jsem v jednom kuse něco nebo někoho fotil, chtěl jsem na nějakém snímku být taky. Pokud si vzpomínám, tahle fotka vznikla tak, že jsem dal aparát na stativ (podivné monstrum vyrobené firmou Druopta, což bylo nějaké družstvo invalidů - a ten stativ byl taky dost invalidní: nešel rozložit, sám od sebe padal...), zapojil blesk do přístroje a do zásuvky, zaostřil, stoupl si ke zdi a řekl bráchovi: Tady to zmáčkni. A tak to zmáčkl ... a já zíral kamsi mimo, možná ze strachu, že se ten děsný stativ zřítí k zemi a já budu bez foťáku...